Čtyři duhy, emoce na pochodu (Colours of Ostrava 2022)

Přivstat si a jezdit do areálu už na půl dvanáctou nebývá žádný med, motivací je ale zkušenost s ojedinělými představeními. Ještě se mi za řadu let nestalo, že bych přihlížela průměru, výběr divadelních nových forem a především pak současného tance bývá pro mimopražské požehnáním. Čtvrteční The Runners mi dali nahlédnout do uspěchanosti doby a sebe samotné více než melvilovský bestseller Čtyři tisíce týdnů, Panoptikum od Lenky Vágnerové & Company tolik emocí jako Lynchův Sloní muž. Ten se také v Panoptiku objevil, vedle siamských dvojčat, hadí ženy, zakrslých lidí, zkrátka fyzicky odlišných či znetvořených. Dekadentní masky nebo domalované křeče a zlomyslné úsměvy ale neděsily ani v nejmenším tak jako představený rejstřík psychického a fyzického násilí. Nepravosti a ve zkratkách prezentované pokřivené charaktery vytvářely společně s hudebním podkresem hororovou atmosféru. A ta se hned několikrát vystřídala s neškodnými až humornými kouzelnickými vstupy a flašinetními estrádami. Takže nahoru, dolů, pláč, smích a znovu, nahoru, dolů...

S Mariou Satti vedla jízda jen nahoru. Jak expres výtahem bez mezipater. Charismatická Řekyně vprostřed vokálního tria častovala nejen řeckými, ale i súdánskými nebo bulharskými písněmi a většinu představila v příslušném jazyce. Publikum si držela blízko, déšť nedéšť. Hudebně jde o jednoduché schéma, trocha perkusí, kláves a koncentrované, zdobné vokály - začátek byl vlastně poměrně plochý. A i když je profesionální tanečnicí, pozorovali jsme jednoduchou choreografii rukou a boků. Čím více ale přidávala elektroniky a na tempu, tím více jsme brali tanec na sebe. V závěru překvapila balkánským coverem songu Crystaline od Björk a hit Mantissa jsme si pak zpívali celou cestu areálem.

fotogalerie z festivalu najdete tady

Když už jsme nahoře, jaký je výhled? Vidím slibné slovenské Luvver. Jejich indie elektronika měla dvě polohy - zajímavou „apparatovskou” a tu zpívanou, tendenční a předvídatelnou, která tahá celý koncept do mainstreamu. Jedno se jim ale musí nechat: pod scénou nebyl díky dobré párty čas rozmýšlet, bratia mají další záviděníhodnou klubovku.

Blíží se konec cesty. Vracíme se dolů, k základům. Tindersticks. Přezdívá se jim “králové smutku”, já je vnímám spíš jako vypravěče, kteří umí zahrát na tu správnou strunu. To nejsou jejich pocity a zážitky, které nás oslovují a které se derou na povrch. Lidi milují hity, protože v nich slyší, co už znají, u Tindersticks jde o vzájemnost, známe ty prožitky a nálady. Myslím na text Dominika Zezuly: „A pak jsem přemýšlel, kterou skladbu ti poslat. Abych to nemusel říkat.” Před půlnocí už jsme v Gongu všichni unavení, citlivější. Na stropu se sráží emoce, z dýmovačů vychází nostalgie. Začali baladami a kočičí zpěv Stuarta Staplese i serenádní kytary jímali jak platonická láska. See My Girls, The Amputees, Pinky in the Daylight, Take Care in Your Dreams - už nikdy tyhle písničky neuslyším, aniž bych si nevybavila včerejší hlubokou červencovou noc.