Deadletter: Kontrast je silný nástroj

Několik let se původně yorkshirské trio Deadletter protloukalo malými a omšelými kluby londýnských předměstí ve snaze prorazit na přehuštěné britské scéně. Dnes již šestičlenná skupina vydala na podzim debut Hysterical Strength a jejich pojetí postpunku poháněné zvukem saxofonu je zařadilo mezi kapely, o jejichž vystoupeních se šeptá, že je musíte zažít na vlastní kůži. O nadužívání žánrové nálepky, vlivu korporací a těžkých začátcích v Londýně jsme si v předzvěsti letní záplavy koncertů a festivalů povídali s frontmanem Zacem Lawrencem.

Máte před sebou koncerty nabité léto. Jednou ze zastávek je i Pohoda, kde jste měli vystoupit už vloni, ale nestalo se kvůli šílené bouřce. S dopady změny klimatu na festivaly se setkáváme čím dál častěji. Zažili jste podobné problémy i někde jinde?

Naštěstí ne, ale extrémy a obecně zvláštní počasí pozorujeme taky. Například minulý týden jsme hráli v Nizozemsku. Byli jsme na hlavní venkovní scéně asi ve tři odpoledne a slunce na nás pražilo tak silně, že se tam nedalo skoro vydržet. To mi přijde na relativně jarní období jako extrém. Ale samozřejmě nešlo o nic ve srovnání s tím, když ti odletí celá stage pryč. Hlavně doufáme, že se letos Pohoda v klidu skutečně odehraje. Vloni to byla obrovská škoda a věřím, že se nic podobného se nebude už opakovat.

Během festivalové sezony se potkáváte se spoustou velkých jmen. Je mezi nimi někdo, s kým byste si chtěli zahrát?

Zrovna minulý týden jsem viděl Massive Attack a byli prostě úžasní. Na jejich přístupu k hudbě je neuvěřitelné, jak využívají svoji platformu k tomu, aby šířili věci, na kterých jim záleží, mezi širokou veřejnost. Během večera několikrát vyjádřili silnou solidaritu s Palestinou. K tomu využívali spoustu záběrů od dokumentaristy Adama Curtise, aby jimi podpořili fakta a statistiky, co se právě teď v Gaze odehrává. Obzvlášť silně se vše spojilo během Safe from Harm, která v podstatě podtrhla bezútěšnost současné situace. Bylo skvělé vidět jejich show na vlastní oči, a jsem si jistý, že by se mnou všichni v kapele souhlasili, že by bylo neuvěřitelné s nimi někdy spolupracovat.

Je i pro vás důležité předat publiku něco nad rámec sdělení vycházejícího z vaší hudby?

Neřekl bych, že je povinnost každého umělce jít takto nad rámec vlastní tvorby, je to každého volba. Zároveň by mi bylo nepříjemné naši, zatím ve srovnání s mnoha jinými poměrně malou, platformu takto nevyužívat. Rozhodně chci poukázat na problémy, na kterých mi silně záleží.

POSTPUNK JE OTEVŘENÝ POJEM

Změnilo se pro vás něco od vydání debutu Hysterical Strenght?

Těžko říct. Když jsi součástí něčeho, co tě neustále obklopuje, asi nemáš potřebný odstup, aby sis mohl případné proměny pořádně uvědomit. Je to jako, a jde možná o trochu zvláštní příklad, jako bys půl roku neviděl dítě, a pak s otevřenou pusou koukal, jak za tu dobu vyrostlo. Když jsi ale jeho rodič a vidíš ho každý den, rozdíl není hned zřejmý. A tak je to možná i s námi – jsme do všeho kolem kapely tak ponoření, že není jednoduché pozorovat nějakou zásadní změnu. Na druhou stranu si ale všímáš, že lidi během koncertů začínají reagovat na určité momenty v setlistu, které by bez poslechu alba možná úplně přešli.

Zjistili jste o albu a jeho skladbách něco nového po vydání?

Řekl bych že ano. Jakmile je deska venku, získáš větší prostor vše dál rozvíjet. Album má nějakou svoji konkrétní podobu, a tím pádem je vše naživo víc tvarovatelné. Když skladby hraješ předtím, než je nahraješ, máš v hlavě neustále přesně tu jednu verzi, v jaké by později měly zaznít na nahrávce. Teď už ale máme v setu momenty, které hrajeme trochu jinak oproti albu, což skladbám dodává úplně novou energii a svěžest.

Často jste škatulkování jako postpunk, ale dnes se pod tím označením dá najít kdeco. Bojujete s tím nějak vnitřně?

Nemyslím si, že je nutné se nějak definovat, aspoň ne ve smyslu, že bys musel najít přihrádku, do které zapadneš. Velkou část z nálepkování dělá podle mě jistá lenost novinářů, ale do určité míry to chápu. Je jednodušší hodit všechno do jednoho pytle se společným názvem. Pokud už v nějakém musíme být, je tenhe vlastně docela osvobozující. Postpunk je dneska tak otevřený pojem, že vlastně neexistují žádná pravidla, jak má vypadat nebo znít. Do budoucna se tak necítím svázaný žádnými konkrétními očekáváními, co by od nás lidi měli slyšet.

Hrozně mě na vaší hudbě baví možná lehký rozpor mezi obrovskou valivou energií a texty, které působí místy až nihilisticky. Vnímám ten kontrast správně?

Určitě, kontrast je silný nástroj. Když má něco jen jednu stránku, buď úplně temnou, nebo čistě veselou, může to pak být dost těžko stravitelné. Tahle přehnanost na mě působí trochu nepřirozeně, možná až otravně. Když se ti ale podaří smíchat dvě různé polohy, daná skladba může vyvolávat hned několik různých emocí a dojmů najednou. Díky tomu je nakonec možná i snáz vstřebatelná.

V jednom rozhovoru jsi říkal, že když píšeš texty, podvědomě tě ovlivňují knihy, které zrovna čteš. Co máš na nočním stolku teď?

Zrovna čtu knihu Suttree od Cormaca McCarthyho. Je to pro mě už jeho pátá knížka za posledních pár týdnů. Patří k těm autorům, o kterých jsem vždycky věděl, že se k nim chci jednou dostat. Jeho styl mě úplně uchvátil. To, jak maluje obraz Ameriky, Američanů nebo vůbec jihozápadu, je neskutečné.

A ovlivňují tě knihy stále? Jak píšeš texty, máš nějakou rutinu?

Dřív jsem psal docela strukturovaně. Stylem, že když se podíváš na text na papíře, je jasně vidět sloka, refrén, sloka a refrén. V poslední době na to ale jdu trochu jinak, soustředím se nejdřív na psaní slok a pak sleduju, jestli něco nevyčnívá natolik, že by to mohlo fungovat jako refrén. Taky si teď často zapíšu verš, který se mi opravdu líbí, třeba v práci nebo ve vlaku, a později se k němu vrátím a přemýšlím, jak z něj vykřesat víc. Co kolem něj postavit nebo jaký příběh na něj navázat. Ale žádný jeden ustálený postup nemám.

NEUSTÁLÉ VYVAŽOVÁNÍ

V songu Fall of the Big Screen zpíváš o tom, jak dnes ztrácíme svobodu na úkor algoritmů a velkých korporací. Vliv Spotify na hudební průmysl asi nemusíme dlouho rozebírat. Dokážeme si ale představit nějaké funkční alternativy?

Jako umělec musíš dnes neustále vyvažovat, na jedné straně máš touhu tvořit a být sám sebou, na druhé nutnost hrát podle pravidel. Hodně lidí to nakonec dělá právě proto, že jejich touha tvořit je tak silná, že je pro ně ten kompromis snesitelný. Říkám to jako někdo, kdo sám trpí kvůli tomu, jak tenhle svět ovládají velké korporace.

Souvisí s tím i skutečnost, že dnes prožíváme skoro všechno skrz obrazovky, včetně koncertů. Vadí ti, když lidi natáčejí na telefony?

Naše publikum naštěstí ještě nepůsobí přetelefonovaně. Jasně, občas vidím někoho s telefonem v ruce, ale nevěnuju tomu moc pozornost. Spíš se snažím vnímat publikum jako celek než se soustředit na jednotlivce. Takže si těch obrazovek a telefonů nevšímám. Občas se stane, že vlezu do publika a něco mi zabliká do obličeje, ale lidi pořád tančí, pořád se hýbou, takže si nemyslím, že by to pro nás byl problém. Osobně jsem zastáncem toho, že by se člověk měl snažit žít v daném okamžiku. Sám na koncertech telefon skoro nikdy nevytahuju, ale chápu, že někteří lidi chtějí prostě jen zachytit vzpomínku.

Při rešerši jsem narazil na něco, co se mi moc líbilo: říkal jsi, že nezáleží, jestli hraješ před narvaným sálem nebo pro tři lidi v jednu ráno, každý si zaslouží stejnou show. Musíte se s tím ještě někdy potýkat?

Už se to naštěstí nestalo docela dlouho. Jsem ale rád, že si na ty časy pamatuju, a že jsem si jimi prošel, protože díky nim si teď mnohem víc vážím i jen napůl naplněných sálů, , kde jsou ale všichni ponoření do hudby. Když máš za sebou zkušenost, že před tebou stojí jen pár lidí, kteří tě spíš znuděně pozorují, každý opravdový zájem a nadšení publika působí o to silněji.

Vnímáš nějaký rozdíl mezi publikem na Ostrovech a ve zbytku Evropy?

Britské publikum, s pár výjimkami, bývá trochu zdrženlivější, možná by se dalo říct až odměřené. Jsme Britové a možná je to do jisté míry odraz naší společnosti. Když na Ostrovech projdeš kolem někoho, kdo má pěkné auto, první myšlenka je „co to je za kreténa“, a ne „to je super, dobrá práce“. Britské publikum je zkrátka trochu rezervovanější a musíš si jeho přízeň zasloužit. Neznamená to ale, že evropské publikum nemá žádné nároky nebo integritu. Spíš se mi zdá, že se rychleji naladí, podpoří tě a jde do toho okamžitě s tebou.

HÁZELI JSME SI KLACKY POD NOHY

Jste známí pro vtahující energické koncerty. Myslíš, že je dnes v tomto ohledu těžké vyčnívat a zaujmout?

Snažím se na to radši moc nemyslet. Když se soustředíš, jak je něco těžké, začneš se v tom cyklit a nakonec tě to může úplně semlít. Snažím se spíš nepřemýšlet, kde se nacházíme ve srovnání s ostatními, a prostě to dělat tak, jak mě to naplňuje. A zároveň tak, aby to naplňovalo i lidi, se kterými sdílím pódium.

Pocházíte z Yorkshire, ale roky jste se snažili prosadit v Londýně. Jak těžké to bylo?

Když se na to zpětně podívám, říkám si, že jsme si to moc neusnadnili. Začínali jsme jako tříčlenná kapela, hráli jsme něco jako garážový punk a měli jsme příšerný název, Mice on Mars. Tehdy jsem bral každý koncert skoro jako výzvu, kolik alkoholu do sebe zvládnu dostat, než vylezu na pódium. Takže jo, bylo to těžké, ale sami jsme si házeli klacky pod nohy. Je spousta věcí, které jsme mohli udělat úplně jinak. Možná by to celé pak šlo trochu snáz. Na druhou stranu jsme se tehdy hodně naučili. Jedno léto jsme hráli v jednom londýnském klubu skoro každý pátek po dobu asi šesti týdnů. bylo to náročné, ale zároveň jsme si to tehdy fakt užívali. Vystupování si užíváme i teď, jen trochu jiným způsobem.