Dušan Vlk: Platíme dane

Tak dlouho hovoříme o slovenském rapovém podzemí, až se z něho stal úkaz. O undergroundu ostatně nemůže už dávno být řeč, hnutí je sice bez ohňů, ale patří k němu vyprodané sály, oddané davy v černých tričkách s radikalitou vetkanou v heslech v houštinách švabachu a poslechy nejúspěšnějších tracků stoupající do desítek a stovek tisíců. Se jmény jako Fvck_Kvlt, Berlin Manson, Edúv syn nebo Žakhéles se setkáváme v mnoha různých kontextech, stala se nedílnou součástí domácí (i po více než třiceti letech od rozdělení zemí směle můžeme použít termín československé) reality třetí dekády třetího tisíciletí. Kolega Pavel Turek v Respektu hovoří o vůbec nejúspěšnější vlně punku v diskurzu našich zemí a nejspíš oprávněně. Jeden za všechny, všichni za jednoho, jinými cestami i prostředky za podobným cílem. Jednou z nejzajímavějších postav celé scény a zároveň jejím zásadním hybatelem je rodák z Prešova, který si říká Dušan Vlk. Vlastním jménem Denis Klučerovský, jeden z mála zástupců úspěšné stokárské crew, který chtěl být vždycky jenom raperem.

„Počúvaj a kde vlastne v tom Chomutove budem hrať?“ „Pokud všechno půjde, jak má, tak v Městském parku. Je tam taková brutalistní fontána, tu pořádně nasvítíme a uděláme u ní stage.“ Při letmém setkání v backstagei festivalu Pohoda se v tu chvíli jako by zastavil čas, Denis si mě na pár sekund prohlížel s poněkud nevyzpytatelným pohledem, pak mě objal a pronesl: „Tam som strávil pol detstva.“ Střih. O pár týdnů později, Chomutov, centrum, víc kouře. Dušan Vlk naživo shlížející téměř z vrcholu skulptury vytvořené v polovině osmdesátých let sochařkou Marií Kotrbovou-Procházkovou a architektem Vratislavem Štelzigem, černý prapor v ruce, okolo záhyby umělé mlhy, kterými pronikají provazy barevných světel. Několik stovek lidí mačkajících se na kruhovém náměstíčku Městského parku aplauduje a leckterý z přítomných jistě tuší, že jeden z vrcholů letní festivalové sezóny se odehrává právě nyní.

Pro Moody Moon Noize jsme měli Dušana Vlka ve výhledu v podstatě od prvního ročníku festivalu, že to vyšlo až při šestém pokračování u chomutovské fontány Květ, je do velké míry dílem náhody a okolností. Ale právě tak to mělo být, přišla se podívat také velká část Denisovy rodiny, jeho kořeny vyrůstají právě odsud: „Môj otec je z Chomutova a nás so súrodencami rodičia často nechávali u starých rodičov. Trávil som tam často letné prázdniny. Moji rodičia chodili do Košíc na vojenskú školu, preto bol otec na Slovensku. Chodil tam do školy a už tam ostal, keď spoznal mamu, ktorá je z východného Slovenska. Jazdili sme do Chomutova, čo najčastejšie sa im to dalo,“ vypráví Denis v bratislavské kavárně a vzpomíná, jak na chomutovském koncertě byla také teta Petra se svými dětmi. Show kategorie homecoming, Denis i většina dalších zúčastněných si míhající se obrazy zakouřeného Květu ponesou s sebou hodně dlouho.

„Vezmem ťa do lesa, späť nepoznáme cestu

Klamali nám veľa, dobre poznám tvoju nechuť

Sme tu ty a ja, okolo pavučiny

Pýtaš sa, kedy to skončí, šepkám ti neboj sa nič.“

(Ovethinking)

„To už bude asi viac, lebo my už asi tri roky hovoríme, že je to jedenásť rokov,“ směje se Rudo Sakač známý pod přízviskem Temný. Mlhavé prosincové poledne v Bratislavě, inverze vládne a unavená vlčí crew si po posledním loňském koncertě užívá kávové nedělní potěšení v příjemném podniku Triple Five Coffee Roasters. Pořádný rozhovor si s Denisem slibujeme většinu loňského roku, nakonec na první kolo došlo až těsně před jeho koncem. Věrný obraz dynamiky doby i tempa, ve kterém enkláva Pinkwatergun (a ostatně i Full Moon) žije už několik let. Není divu, že když se ptám na začátky, tak dochází ke zmíněnému zkreslení. Nakonec se shodnou na startu před třinácti lety, kdy šestnáctiletý Denis – už tehdy pokoušející free style – dva dny před Silvestrem potkal podobně mladého Davida Sana ponořeného do beatů. „Zoznámil nás spoločný kamarát, jeho oco chodí dnes na naše koncerty s Davidovým ocom, čo je celkom pekné,“ vzpomíná Denis a pokračuje: „A Ruda som stretol ako beatboxuje na rohu ulice. Ale nie… na Rudovom koncerte som bol náhodou. V Prešove hrali Boy Wonder a Idea z Ty Nikdy, ktorým predskakovali takí chlapci z Humenného. A to bol Rudo, ešte s jeho vtedajším parťákom.“

Trojice začala spolupracovat, za výhru v rapovém battleu si Dušan pořídil první vlastní mikrofon a už tehdy společně věřili na punk rap: „Vždy to malo podobné kontúry ako teraz. Všetci sme tvrdili, že robíme punk rap. Teraz sa tá vlna vrátila a nám to už bolo blízke, takže sme vlastne opäť naskočili na náš vlak a možno sme s tým ani nikdy neprestali. Iba sme si dali na nejaký čas pauzu. Deti a práca a život.“ Denis mluví o určité pauze z důvodu „dospeláctva“, což samo o sobě zní poněkud zvláštně a neobvykle, přestože vysvětlení jsou vlastně celkem prozaická: „Všetci sme začali pracovať – dokončili sme stredné školy, niektorí z nás predčasne vysoké, a začali chodiť do práce. Zrazu sme začali mať všetci na hudbu menej času. To bolo celkom depresívne, keď si ako mladý začneš uvedomovať, že tento svet je naozaj taký, že pravdepodobne nebudeš robiť to, čo si si myslel, že určite robiť budeš. Nájom ale zaplatiť musíš, aj sa za niečo najesť. Začali sme sa teda tiež menej stretávať, celé to obdobie bolo dosť zvláštne. Potom sa mi narodil prvý syn, to ma ale aj po mnohých stránkach dalo dokopy.“ Tradiční (nejen) rapový diskurz na rytíře z Instagramu neplatí.

Punk se projevoval nejen v razanci skladeb, ale i vizuálně. „My sme nikdy ani nehrali v kapelách, ani sme neboli najaktívnejší poslucháči punkovej hudby. Ale bola nám blízka tá kultúra. A aj to, že sme boli asi všetci takí… aj keď môžem hovoriť len za seba, že som vždy bol tak trošku na okraji. Časom som si v tom možno našiel nejaké miesto,“ vzpomíná Denis a dodává: „Aj ten rap, ktorý nás bavil, bol trošku tvrdší a často s prímesou tvrdších žánrov. Mali sme radi punkovú aj metalovú estetiku, čo sa nás drží doteraz. A aj nás volávali hrať na akcie, ktoré neboli zrovna rapové, práveže naopak. Boli sme jediní rapoví umelci na metalcorovej akcii. Tak aj to na nás malo nejaký vplyv.“ Možná tehdy se zrodila touha „robiť zle“, snad právě odsud pramení i estetika typografických houštin, která vládne vizuálům a merchandise Dušana Vlka i Temného Ruda. Denis zmiňuje i mnohem menší otevřenost, která tehdy rapové kruhy provázela a výlučnost, kterou pociťoval: „V komunite metal a punk ľudí sme sa cítili lepšie než medzi rapermi, medzi ktorých sme nezapadali ani vizuálne. Týpci vtedy nosili rovné šilty, veľké veci a biele tenisky. My sme už vtedy behali v úzkych čiernych nohaviciach a s martenskami, takže sme boli trošku iní aj výzorovo.“ Výlučnost většině z aktuální punkrapové slovenské scény zůstala, v programech čistě rapových akcí se stále objevují jen výjimečně. Punkové a částečně i metalové prostředí zůstalo, jen k nim přibyly i mnohem, ehm, oficiálnější, akce.

„Boy, prečo si vo vytržení?

Prečo je ťažké veriť, že za nami nikto není

Boy, prečo si tak vyplašený?

Nechaj ma robiť svoje, ty si sadni, pop a xannie“

(Caddie daydreamin')

Na první osobní setkání s Dušanem Vlkem si vzpomínám dobře, hned při představení jsem se mu totiž musel omlouvat. Omylem jsme krátce předtím publikovali ve Full Moonu verzi rozhovoru s ním, do níž nebyly zanesené poslední úpravy. Potkali jsme se v bratislavské Nové Cvernovce v rámci festivalu Sharpe, vzpomínám si i na to, že mě koncert moc neoslovil. Necítil jsem energii a ani poselství, které přinášel například zmiňovaný Fvck_Kvlt (ostatně právě on byl na titulní straně onoho vydání Full Moonu), ani nihilismus jakým bodoval Edúv syn. Bylo to nahlas a syrové, ale také mi to přišlo celkem nevýrazné a ploché. Dnes mi připadá úsměvné, že podobný zážitek jsem si na totožné akci prožil o rok dříve i s Berlin Manson. Ne snad, že by na tom dnes úplně záleželo, ale zpětně si to vykládám tak, že jsem si na obojí musel zvyknout a vlastně si i sám pro sebe najít k jejich výrazu a třeba i poetice cestu. I tohle může být příkladem toho, jak se vlastně – přestože se o nich často a vlastně správně hovoří jako o celku, o hnutí – jednotliví zástupci punk rapové slovenské scény odlišují. Je to stále více znatelné.

Zlom pro mne přišel s albem Babie leto v podzemí o pár měsíců později. Úvodní slova „mám pocit, že som nespal roky, podával ruky“ se zaryla hluboko a okamžitě. Podobně jako motivační Vonku je vojna! nebo nesmírně silný závěr ve znamení jedné epizody nekonečného seriálu setkání s Fvck_Kvltem. „Prosím neotváraj okno, svet vonku nás môže zadusiť,“ říkají oba hrdinové punk rapu, jejichž cesty i kontexty se výrazně odlišují. Trnavský Denis k rapu došel přes DIY kořeny, poezii vytaženou ze dna stoky, řinčivé punkové riffy, debut Kvlt Teachings ukázal dosud netušené možnosti. Před třemi lety jsem byl za ním v Trnavě kvůli titulnímu rozhovoru a velmi dobře si pamatuji, jak hezky a se zjevným respektem o Dušanu Vlkovi mluvil. Zmiňoval ho jako jednu ze zásadních inspirací pro samotnou identitu Fvck_Kvlta, když to dnes Denisovi (prešovskému) zopakuji, tak se podiví a mimoděk vlastně téměř přesně Bangova slova zopakuje: „Ja by som povedal, že to on pre nás bol takým spúšťačom. Bol som veľmi rád, keď som ho spoznal. Keď sme v roku 2020 začali zase robiť hudbu, tak bolo super, že sme našli nejakého Fvck_Kvlta alebo Edovho Syna na internete. Povedali sme si, že ty kokos, veď to sú úplne naši chlapci! Bolo pre nás dôležité, že subžáner, ktorý nás vždy bavil a zaujímal, žije. Spolu s našim kamarátom Ronzom (RNZ) nám zase dali smer. Neviem, ako to dobre pomenovať, ale robili niečo, čo nám bolo veľmi blízke. Niečo, o čo sme sa pokúšali v roku 2016, alebo 2017. Akurát to robili oveľa lepšie a počúvateľnejšie."

Jedním z klíčových aspektů celé punkrapové scény je skutečnost, jak jednotlivé nahrávky pomáhají zaostřit pozornost a zvedat zájem o celé společenství. Pár měsíců po Kvlt Teachings se objevilo Plakala od Edova Syna, po něm zase Zabijem sa!, o rok později v prosinci 2021 pro Dušana Vlka zlomový Asthmaboy a tak dále. Každou další nahrávkou rostl ohlas celého okruhu a podobně to probíhá dodnes, bez ohledu na to, že snad každé jméno této scény si postupně vyprofilovalo svébytný, unikátní styl. Dušan Vlk byl vždy tím citlivým, což se nijak nevylučovalo se skutečností, že jeho koncerty znamenaly zároveň asi největší party. Empatie, duševní zdraví, melancholie i pochyby, to byla tehdejší témata Denise Klučerovského, což bylo do velké míry dáno i tím, že když oprášil svoje rapové alter ego už měl dva malé synky, hypotéku a kupu zodpovědnosti. Společenským postojům se nijak nevyhýbá, naopak je spatřuje v něčem jiném: „Hudba mi pomáha spracovať osobné pocity a myšlienky už od začiatku, stále je pre mňa nejakým vnútorným miestom, kde sa môžem vyrozprávať. Samozrejme, že na vnútorné pocity tlačia aj vonkajšie vplyvy – to je tá politická, spoločenská, alebo aktivistická časť. Nevyhýbam sa jej, ale zároveň ju tam neviem vtlačiť na silu. Ak tam táto téma je, tak preto, že mi tam vkĺzla prirodzene. Každopádne sa okolo podobných tém otáčam často. Možno by sa dalo aj viac, určite sa ich ale nebojím. Robím to tak, ako viem.“ Nedávno se Adam Dragun v pořadu Exposed na CzechMag bavil nad tím, jak byli Berlin Manson automaticky okamžitě zařazeni do proudu „antifico“, přitom to jejich primární téma nikdy nebylo. Podobná zploštění dnešku vládnou, Dušan Vlk je právě v ohledu domnělého anti programu ještě mnohem dál, respektive úplně jinde.

Vzdor prostřednictvím osobního nastavení, nihilismu nebo revoluce jinak. I proto, že korporát. Denis dlouhé roky pracoval pro telekomunikační společnost Orange, teprve na začátku roku 2024 se začal hudbě věnovat naplno: „Je sranda, že to bol zase február. Bolo to presne štyri roky odo dňa, čo sme začali opäť robiť muziku. Zase na začiatku februára. Nejakú dobu som bol na otcovskej dovolenke, zrovna to bol posledný polrok, kým mal syn vek na to, že som mohol ísť na otcovskú. Bol som vlastne pol roka doma s ním a so svojou pani manželkou, lebo ona si rozbiehala živnosť a začínala tetovať. Takže sme boli po dlhej dobe dosť veľa spolu. Bolo to veľmi pekné, vtedy priam až nereálne obdobie. Nejak to proste vyšlo. Mal som síce stres, ale stále som si hovoril, že najhoršie, čo sa môže stať, je, že budem chodiť zase do práce. A to nie je také zlé, veď to robia všetci, takže… Teraz síce aj tak pracujem veľa a mám možno ešte trochu dlhšiu pracovnú dobu než som mal, keď som robil v korporáte, ale aspoň robím niečo, čo milujem.“

„Nám sa už nestane nič, nám sa stalo asi všetko

Keď mám prestať, tak mi krič

Keď mám začať, daj mi priestor

Nechceš čakať, tak sa hýbme

Keď nevládzeš, podaj veslo“

(Február)

Smysl pro zodpovědnost a pořádek Denis možná zdědil díky vojenské výchově rodičů, alespoň to tak vypadá a ani narážky v textech na to nechybí. „Určite ma naučili pracovitosti, aj keď tým, že naozaj celý život veľa pracovali, asi vznikol aj môj pozitívny vzťah k samote. Nepriamo, či podvedome, sa na mňa preniesol aj ich postoj k rodine a rodinnému životu,“ říká Denis a pokračuje: „Moje rodinné rozpoloženie nie je medzi mojimi rovesníkmi bežné, hlavne v tak mladom veku, v akom som bol, keď som už mal synov. Je to ale super, som za to rád. Naši nás vždy učili, že rodina tu má byť spolu a pre seba. Asi aj preto sme stále v Prešove, kde žijú aj moji súrodenci. Pravidelne sa stretávame a pomáhame si s čím je treba. Pekné, že? A tiež určite dbali na poriadok. Je pravda, že mám rád poriadok vo veciach a neviem sa sústrediť, ak ho nemám. Možno za to môžu oni, poviem im to pri najbližšej príležitosti. Ďakujem.“

V podobném cajku je také společnost s růžovou stříkací pistolí v erbu. „To je ináč reálny artefakt, skutočná plastová pištoľ na vodu. Kúpil som ju od pani z Michaloviec cez marketplace, stála ma asi 15 eur. Prestriekal som ju ružovým sprejom a dal som ju na cover projektu a pol roka to tam proste len bolo.“ Rudo připomíná, že k EP 1996 vyšlo ještě tričko, opět s růžovou plastovou „zbraní“. Denis potvrzuje, že nápad na vydavatelství a platformu Pinkwatergun přišel až později: „Až po čase som sa k tomu nejak vrátil, pretože mi to prišlo ako cool symbol a už som to začal dávať všade. Každý z mojich kamošov s tým niečo má. Rudo mi pomáha s grafikou, Filip (Krajčo) a Samo (Brožek) fotia covery, rôzne fotomateriály, či ľudí na koncertoch v našom oblečení, Viki a David (San) mi dosť pomáhajú na sklade s balením a fakturovaním objednávok. Každý z nás je v tom nejak zapojený. Viki, moja pani, robí aj niektoré designy. Nakoniec z toho vyrástla takáto rodinná firma. Rodinná eseročka. Vzniklo to ako random nápad prezentovaný niekde na internete a teraz je to legálna, registrovaná firma. Normálne platíme dane. Sme dospeláci aj v tomto.“

Vlastní prostor, kancelář, sklad nebo safe space? Říkejme tomu, jak chceme, nicméně pro Pinkwatergun bylo právě toto zázemí zásadní, ostatně to podobným spotem i začalo: „nová“ éra Dušana Vlka odstartovala právě pronájmem vlastního prostoru v únoru 2020. V posledních letech krom úspěšných nahrávek a koncertů Pinkwatergun kolektiv spouští hned několik vln merchandise ročně, které se většinou obratem vyprodají. Přes veškerý úspěch a ovace ale Denis aspol. cestu slovenské verze Milion+ nehledají, cílem je naopak zachovat intimnější nebo chcete-li komunitnější charakter značky i místa: „Väčší label sa z toho zrejme nestane a neviem, či sa týmto smerom niekedy vyberieme. Chcel by som spraviť Pinkwatergun ešte trošku osobnejším a mať v Prešove nejaký hang out spot, kde si vieš prebrať objednávku, kúpiť si nejaké oblečenie, popočúvať si nejakú platňu a dať si k tomu kávu a sendvič. Chcel by som byť viac medzi svojimi ľuďmi a bolo by super s nimi byť v takomto priestore. Toto je teraz taký môj malý sen. Nič veľké, len sa možno trochu posunúť a skúsiť niečo ďalšie. Zároveň by to bolo aj celkom praktické, keďže väčšina peňazí, ktoré do firmy prídu, sú práve z oblečenia a hudobných nosičov.“

„Veľa plánov mám. Chcel by som byť minister kultúry,“ říká Rudo Sakač a všichni kolem stolu se smějeme. Stále jsme v prosinci 2025, řeč přišla na „našeho“ Otu Klempíře, kterého podle všeho prešovsko-humennská crew nezná, kontrují naopak „jejich“ Rytmusem, který myšlenku raperů ve slovenské politice položil na stůl před několika lety. Kdo také jiný. Pocit ze setkání s Pinkwatergun kolektivem je v mnohém podobný zážitkům s Kvlt crew: silná, úderná jednotka, gang i nejlepší kamarádi. Denis zmiňuje ostatní členy často a opakovaně, je si velmi dobře vědom toho, že to, co dokázali, dokázali společně. Nic na tom nemění ani skutečnost, že od letoška nově už nebude Temný Rudo součástí koncertů Dušana Vlka: „Obaja vieme, prečo to robíme a že to je pre nás oboch teraz lepšie. Stále sme najlepší kamoši, stále si na koncerty budeme chodiť a niekde v pozadí lip-syncovať texty, ak náhodou nebudeme obaja hrať na opačných koncoch republík, ale vieme aj to, že spolu sme určite o niečo lepší. Spoločné koncerty si necháme na špeciálne príležitosti, bude to ako keď Power Rangers morphovali na tých veľkých frajerov. Na niektorých zastávkach mojej tour bude aj Rudo, ale bude tam mať plnohodnotné vystúpenie, čo sa z časového hľadiska už počas mojich koncertov nedalo stíhať a zároveň si jeho hudba nezaslúži byť osekaná na päť trackov počas setu nejakého Prešovčana.“ Nikoho pak nemůže překvapit, až si o pár stránek dál přečte vyjádření od Temného Ruda, že je „největším fanouškem Dušana Vlka a vždy jím zůstane.“

David je při rozhovoru mlčenlivý, o to víc možná ovlivňuje celý chod v rámci produkce a hudby. Krom stále pestřejšího zvuku Dušana Vlka – od tradičního phonku či trapu se posunul k mnohem výraznější, snad až psychedeličtější produkci, v níž se k úderným beatům připojují raveové vlny, syntezátory i ozvěny techna, zároveň neschází ani výrazně lyričtější nebo popovější polohy – má David na svědomí také mix a master dalších projektů Dušana Vlka i alb Temného Rudy. Celkový obraz zvuku Pinkwatergun pak dostává jednotný rámec. Podle Denisa navíc David určitým způsobem ovlivňuje i samotné texty. Při našem rozhovoru pro Český rozhlas Vltava těsně před vydáním Duše undergroundu (2024) hovořil Denis o tom, že se na novince rozhodl k výraznější poetice a „básničkování“, nyní potvrzuje, že za tím stály i beaty Davida Sana. „Narážal som skôr na tie hovorené pasáže, ktorých tam je na všeobecne hudobný, ale aj na projekt Dušana Vlka, celkom dosť. Poetický jazyk mi bol vždy bližší, vždy ma bavilo opisovať veci trochu inými, krajšími, či zaujímavejšími slovami, alebo spôsobmi. Pri East Side Solitude som niekoľko skladieb presunul do pomyselného šuflíka, lebo mi prišli až moc premetaforizované, či dokonca zamotané v umeleckých opisoch, čo z toho dokáže v mojich očiach nakoniec vytvoriť nejaký zromantizovaný gýč o tom, ako ti kvapky dažďa padajú na pokožku a melanchólia ti šeptá do ucha jemným tónom letargie. Tomu sa chcem vyhnúť. Je ľahké to prehnať a tváriť sa, že som very artsy hĺbavý týpek. O textoch veľmi nepremýšľam, píšem ich, keď počujem beat, ktorý ku mne nejak hovorí – od toho sa odvíja najviac. Najväčšiu úspešnosť vyrábania hovoriacich beatov má, samozrejme, David. Beaty na Solitude 2 ku mne hovorili možno až moc,“ říká Denis s úsměvem.

„Ani tam, nezapadol ani tam

Nezapadne asi nikde, ani rytier, ani klaun

Ani póza, ani život v nekonečnom sebaklame

Ani koza, ani cap, či umelec z Instagramu“

(Wintertime Solitude)

Po dotažené a hitové nahrávce Duša undergroundu přišlo v lednu loňského roku časosběrné album Rok draka a vlka s mulletom. Kolekce jednotlivých tracků, které v průběhu roku 2024 vydával Denis každý měsíc pro své podporovatele na Patreonu, je překvapivě soudržná, zaujme i odlišným hudebním pozadím v podání producenta, který si říká Aroma, podobně jako odlišnou poetikou a snad i způsobem vyjadřování. Přemýšlivostí jiného druhu. „Keďže som veľmi podobný projekt už raz vydával na svojom Soundcloude, ale so stiahnutými beatmi z netu na nekomerčné použitie, tak som chcel tentokrát tento koncept spraviť poriadne a kamarátstvo s Aromom, vlastným menom Filipom, do tejto myšlienky krásne zapadlo. Patreon mi vtedy pomohol s nejakými životnými výdavkami, keďže som čerstvo odišiel z práce. Od začiatku bolo v pláne tento projekt vydať ako celok po jeho dokončení, pretože nechcem ľudí, ktorí ma podporujú, deliť na tých, čo mi za to priamo platia a na tých, čo si niektoré moje skladby nemôžu vypočuť, lebo mi nedali päť eur mesačne,“ říká k projektu Denis a obratem potvrzuje, že si velmi váží komunity, která se kolem jeho profilu na síti Patreon soustředila, ale zároveň se toto prostředí rozhodl i brzy opustit. Nechce si lidem říkat o peníze tímto způsobem, podobně odmítavě hovoří o možnostech v rámci slovenského Fondu na podporu umení, jehož činnost je navíc aktuálně výrazně poškozena chodem vlády Roberta Fica: „Žiadal som raz, nevyšlo to, ale už to nespravím. Máme to šťastie, že sa našou hudbou vieme celkom uživiť. Ani keby sa tá garnitúra zmenila, tak to nespravím.“

Vzhledem k okolnostem i období okolo vánočních svátků náš rozhovor s Denisem Klučerovským vznikal nakonec mnohem komplikovaněji, než by bylo záhodno. Původně jsem měl v plánu jet za ním do Prešova, i proto, abych na vlastní oči viděl a zažil „east side“, která se v jeho písních objevuje opakovaně. Cílem bylo vyzpovídat některé jeho kolegy a kolegyně, nakonec to dopadlo jinak. Možná je to ale ve výsledku dobře, snad každé naše společné setkání, až už osobní nebo online, přineslo další možnosti, odlouplo další vrstvy. Podobně jako dvojice EPs East Side Solitude z posledních měsíců: první díl se objevil v září 2025, další v lednu letošního roku. Celá Pinkwatergun crew je vůbec aktuálně v plném ohni, kromě čtveřice zmíněných nahrávek Dušana Vlka je třeba zmínit také dvojici loňských alb Temného Rudy. V tomto ohledu je zcela nepochopitelná absence „oficiálního“ uznání, loni jsem Denisovi psal, jak nechápu ignoraci Duše undergroundu v nominacích na ceny slovenské Radiohlavy. Odvětil tehdy něco ve smyslu, že je to „tradičné“. Zřejmě to tak skutečně bude, podobný příběh se opakuje i v nominacích aktuálních, chybí jak Dušan Vlk, tak Temný Rudo. Jako by Pinkwatergun pro Radio_FM neexistovala.

Znovu je třeba ocenit, jak extrémně plodné a motivující je prostředí slovenského rapového podzemí. a to jsme se ještě ani nedostali ke koncertům, kterých si loni všichni společně užili náramně. Ptát se na nové, další plány mi tak přijde i trochu nepatřičné, přestože vím, že tam určitě jsou. „Ja by som chcel robiť viac. Chcel by som toho robiť viac, než teraz robím, ale písať tracky mi trvá strašne dlho. Čím dlhšie to robím, tak tým dlhšie píšem pesničky. Track mi niekedy trvá napísať aj týždeň, kedysi som bol schopný ho spraviť za večer. Dnes je to ale aj kvalitatívne podstatne lepšie, aspoň podľa mňa. Dávam si záležať,“ říká Denis v bratislavské kavárně a pokračuje: „Keď vydáme projekt, tak si poviem, že teraz si nachvíľu môžem robiť, čo chcem. Nahrám trebárs jednu pesničku a nebudem na nej sedieť pol roka, kým dokončím ostatných desať. Vydám ju len tak. To by bol celkom príjemný pocit. Trošku si konečne oddýchnuť. A ísť na dovolenku.“ Zromantizovaný gýč? Ale kde, sotva den na to bylo oznámeno kompletní zimní tour East Side Solitude o téměř dvaceti zastávkách. Prešovský kníže v plné zbroji. Prapor stále vlaje.