Everything's gonna be allright, if we keep Blues Alive (Blues Alive 2021)

Vážně to chybělo. Až když zase vstupuju do sedmdesátkového kulturáku v Šumperku, ve foyer vidím známé tváře a na pódiu to začíná rozjíždět početný ansámbl Jumping Matta skvělého harmonikáře Mátyáse Pribojszkého mi to dojde. Blues Alive, to bylo vždycky třídenní dobíjení baterií, kterého je obzvláště na podzim zatraceně třeba.

A první večer jubilejního pětadvacátého ročníku se skutečně „jelo do plných“ už od samého počátku. Masivní příval energie v podání zmíněného maďarského harmonikáře s celosvětovým renomé vrátil šumperské publikum kamsi do padesátých let. Jumping blues, rock’n’rolly, swingující energie – to byl začátek festivalu, na který se nezapomíná.

Dramaturgicky přesně zasazený Hans Theessink se ukázal být velmi příjemným zklidněním plně nastartovaného večera. Letos tedy žádná pomalá gradace. Tady se rovnou vystoupalo tam, kde předchozí večery končívaly – a pak se všechno šponovalo ještě výše. Theessink jen s akustickou kytarou dal vzpomenout na časy dřevního blues. Odehrál ho srdečně, citlivě, jak se na legendu sluší a patří.

fotogalerii z prvního festivalového dne najdete tady

Pat Fulgoni je na bluesové scéně úkaz. Ve svých Kava Kava míchá funky, dub a psychedelii, aktuálně je plně ponořen do elektroniky. Jenže když Šumperk zavolá, postaví bluesový ansámbl, napochoduje na pódium a triumfuje. A to ani se svou partou desperátů Blues Experience nemusí vymýšlet vlastní repertoár. Stačí mu stavět na klasikách. Nikdy by mě nenapadlo, jak blízko má k sobě Hendrixovo Little Wing a Purple Rain od Prince. A ejhle, má! A jaká je to síla, když se tyhle dvě skladby spojí do jedné.

Pianistu a klávesistu Bruce Katze předchází jeho pověst a v Šumperku jí dostál. Skromně působící vlasatý chlapík dovede být leaderem i spolehlivým, nenápadným sidemanen – to když přepustí „místo na slunci“ hostujícímu harmonikáři Gilesi Robsonovi, který svým charismatem i hráčskými schopnostmi velmi rychle opanoval jeviště. A ačkoliv má tahle parta za sebou společnou desku, druhá půlka patřila vlastně jen jemu. Nevadilo to.

On to byl vůbec večer silných osobností. Lil’ Ed je možná malý vzrůstem, ale jeho excentrická osobnost, přirozené klaunovství a kytarové mistrovství doslova zářilo. A zářili také technici Blues Alive, kteří si bryskně a se stoickým klidem profesionálů poradili s technickým problémem na Edově kytaře, aniž by se to jakkoliv podepsalo na dynamice celého vystoupení. Finále se přelilo do více než půlhodinové jam session, která byla v jistém ohledu i zdviženým prostředníčkem aktuálně platným opatřením: Jo tak vy nám zatrhnete tradiční jam session? Tak my si ji uděláme tady a teď! Zapojil se téměř každý z muzikantů, co ještě v zákulisí zůstal. Laťka je proklatě vysoko.