Karlovarské dvojhránky (Takové krásné šaty)

VERONIKA: Katalin Varga, debut Petera Stricklanda, byl po úspěšném uvedení v berlínské soutěži před deseti lety promítán i ve Varech. Divák, který si s touto vzpomínkou zašel na projekci Stricklandova nejnovějšího filmu In Fabric (Takové krásné šaty), mohl i přes podivování nad rozdílností filmů objevit v této fetišistické hororové komedii (nebo komediálním hororu) hned několik společných rysů: zálibu v sytých barvách, výrazných (a) ambivalentních ženských hrdinkách a především výraznou práci se zvukovou složkou. Strickland je ostatně i spoluautorem výborného koncertního filmu Björk: Biophilia Live. Při psaní scénáře k In Fabric mu prý pomáhalo demo Tima Ganea, který je s Cavern of Anti-Matter autorem hudby k filmu.

Příběh, jímž se jako červená nit táhnou vraždící rudé šaty, se odehrává v sedmdesátých letech ve fiktivním městečku Thames Valley on Thames. Jeho občané tvrdě pracují v několika málo podnicích, které fungují na prapodivných principech, a své zaměstnance, krom výrazných stejnokrojů, spoutávají i často absurdními pravidly. Lidé ve volném čase nakupují v jediném módním domě, chodí večeřet do jediné restaurace a tančit do jediného klubu.

V anotaci je zmiňován subžánr italských giallo filmů jako hlavní inspirační zdroj. Nejde však o poctu nebo pastiš, jež si bez znalosti žánru nemůžete užít, spíš o plnohodnotný giallo film říznutý svérázně přetavenou inspirací britským sociálním dramatem.

VIKTOR: Že giallo není inspiračním zdrojem, zmiňuje Strickland snad v každém rozhovoru - a leccos napoví už skutečnost, že Takové krásné šaty pracují s úplně jiným narativním půdorysem. Pro začátek: chybí tu vrah. Na druhou stranu nálada filmu, jíž opět výrazně napomáhá hudební složka, směrem k italským filmům ze 70. let pokyvuje. To však do značné míry platilo i pro předešlé Stricklandovy filmy, ve kterých se britský, v Maďarsku usazený režisér profiloval jako cinefilní požitkář - a taky jako tvůrce s mimořádným hudebním vkusem a přehledem.

Takové krásné šaty jsou jeho dosud nejvtipnějším filmem, který se ale nevzdává sociálního komentáře. Celý příběh obestírá hypnotická nálada, která si zároveň rozumí s přesně dávkovanými dialogy, a vše to funguje i proto, že film díky jakési staromódnosti působí zároveň nevinně.

VERONIKA: Moji lingvistickou duši potěšilo, že je ve filmu s tak silnou vizuální složkou kladený důraz i na jazyk. Prodavačky v módním domě oplétají zákazníky složitě konstruovanými souvětími jako pavučinou, opravář praček zase podrobným popisem poruchy a jejího řešení přivádí každého posluchače k orgasmu. Dvojice manažerů v bance rozebírá drobné prohřešky hlavní hrdinky, jako například příliš dlouhé setrvání na toaletě, za pomocí současného korporátního jazyka, ovšem patřičně nabobtnalého a dovedeného ad absurdum. Vůbec se zdá, že korporátní identita Stricklanda fascinuje. Ostatně všechno, co je ve světě filmu In Fabric děsivého, ať už ústřední vraždící šaty, nátlak zaměstnavatelů nebo prodavaček v módním domě, případně rande s naprosto nevyhovujícím mužem, je zobrazeno fascinovanovanýma očima. Pohled kamery jako by se shodoval s pohledem člověka, který se dívá na něco strašného, od čehož zároveň nemůže odtrhnout oči.

VIKTOR: Strickland se znovu ukazuje jako nesmírně inteligentní filmař, který zvládá jak žánrové hrátky, tak neokázale roubované poselství. Takové krásné šaty jsou chvíli oslavou nakupování a starých obchodních domů, chvíli varovným apelem před destruktivní silou konzumu. Je to zároveň velmi “taktilní film” - Strickland je spiklencem slasti, který očichává tělesné tekutiny a domýšlí, co se za nimi skrývá. Je to mnohovrstevnatý, smyslný film, u jehož sledování jsem se znovu ptal: jak je, sakra, možné, že ten film neuvedly v premiéře Benátky, kde by byl jednou z ozdob programu?

VERONIKA: Nakonec soutěžil v San Sebastianu - a nic tam nevyhrál. Ale filmy, které pro svou žánrovost a zábavnost nezapadají do klasické festivalové nabídky, zároveň kvůli své podivnosti necílí ani na většinové publikum, to mají obecně těžké. Na druhou stranu se mohou uplatnit v nejrůznějších sekcích “půlnočních filmů”, bez nichž se teď neobejde pomalu žádný festival či filmová přehlídka. Nebo by ho díky zmíněné výrazné taktilnosti mohlo uvádět pražské Uměleckoprůmyslové muzeum v rámci doprovodného programu výstavy Šílený hedvábník. Každopádně pro mě byl In Fabric tím nejzábavnějším současným filmem, který jsem na festivalu viděla.