Kevin Morby: Udělat víc lidí šťastných než nešťastných

„Chytrá otázka? To teda fakt nevím, sorry. Možná něco na Flannery O’Connorovou? Na tý předcházející desce z ní v jedný písni čte,“ radí mi Ondra Štindl jen pár desítek minut předtím, než vytáčím Texas, kde se právě kolem poledne Kevin Morby probouzí do života. A má pravdu, jako skoro vždy. Je to pár vět z románu, který zatím nevyšel česky. Ten ženský hlas, co úryvek v písni Flannery čte, je konejšivý, ale zároveň v něm slyšíte i všechny ty nebezpečné spodní proudy. Vzbuzuje, tak jako psaní Flannery O’Connor, stejnou měrou klid, něhu i nebezpečí. To, které se nad tím vším klidem a bezpečím neúnavně a trpělivě vznáší a čeká, až uděláte další nenapravitelnou chybu.

„Ahead of them in the sky was a faint glow, steady and not made from lighting,“ píše Flannery, kterou si Morby oblíbil během skládání desky City Music. Ale ptát se ho, proč má tak rád Flannery O’Connor, je stejně bezvýznamné, jako ptát se třeba na to, co pro něj znamená jeho „oh my god“ (které se objevuje v každé z písní jeho nejnovější desky), jestli je nenapravitelně smutný člověk nebo vlastně na cokoliv jiného, co kohokoliv z vás napadne.

Je to asi vůbec první rozhovor, na který jsem se připravoval pouze poslechem desek. Možná podvědomě a záměrně jsem nečetl žádné Morbyho rozhovory, nehledal žádné záchytné body, kolem kterých příběh téhle nadcházející krátké telefonické konverzace postavím. Protože ty nejlepší věci v životě se nakonec vždycky stanou nečekaně, jakoby náhodou a zničehonic a nikdy se na ně tak úplně nepřipravíte.

Ahoj, tady Kevin. Jak se máš?

(Tady se na chvíli zarazím, protože se zrovna nacházím v období, kdy se mám pěkně na hovno, a koketuju s myšlenkou to Morbymu pekně bez okolků sdělit, ale naštěstí zbytky zdravého rozumu zase jednou zvítězí a svojí sebelítost spolknu – pozn. aut.)

Jde to, díky za optání. Tvoje nová deska je nádherná, popravdě nechápu, jak můžeš být pořád méně slavný než takový Kurt Vile, ale to je asi jedno. Myslíš, že jsi smutný člověk nebo prostě jen píšeš smutné písničky? Máme zaměňovat umělce za jeho dílo? Jak tě vlastně máme číst?

Nevím, jestli jsem smutný, někdy asi jo. Píšu prostě to, co mě napadá, takže to tak asi může působit. S tím obrazem autora si taky nejsem jistý. Někdy to může být spojené a slyšíte přesně to, co se v tom člověku v ten moment odehrávalo, jindy to může být upravené, dovymyšlené, ale o nic méně pravdivé. Návod na to, jak mě vnímat, ti teda nejspíš nedám. Asi stačí, když mě posloucháš a vezmeš si z toho něco svého. Nakonec je jedno, jak přesně jsem cokoliv myslel, pokud to bude znamenat něco důležitého pro tebe.

Začal jsem o tom nedávno znovu přemýšlet, nakolik máme, jako posluchači, vůbec možnost oddělit umělce od jeho díla. Jestli je to vůbec možné. Kamarád nedávno psal recenzi na Purple Mountains, novou desku Davida Bermana (Silver Jews) a její chválu končil něčím na ten způsob, že je cítit, že Berman snad vnímá své démony a strasti s o něco větším nadhledem než dříve. Že je tam pořád cítit ten smutek a bezvýchodnost, ale zároveň o tom už ví a umí s tím pracovat. O pár týdnů později spáchal Berman sebevraždu.

David Berman byl úžasný člověk. Nikdo o nikom nemůže s jistotou vědět, co se mu děje v hlavě. To, jak působíš navenek, je samozřejmě něco jiného, než jaká může být realita. Doufám, že ten klid našel. A jeho poslední deska je naprosto nádherná. Byl to jeden z mých hrdinů. Taky se mi často stalo, že jsem si o někom na základě desky něco myslel a pak zjistil, že to tak úplně nebylo. Je to těžké. Měli bychom si každý občas dovolit ten luxus nemyslet si prostě nic a jenom to nechat být tak, jak to na nás zrovna působí.

To je trochu jako tenhle rozhovor. Taky vlastně nevím, na co se tě přesně ptát. U oblíbených umělců to často není potřeba. Já ani nechci, abys mi dovysvětloval, co děláš. Stejně to děláme, jen aby lidi přišli na tvůj koncert v Praze!

Já si taky nemyslím, že řeknu něco, co by mělo někomu změnit život. Ale přijít na koncert by samozřejmě měli! (smích)

Jak v sobě nacházíš klid? Osobně mám problém jít si třeba jen tak sednout a pár hodin zdánlivě nic nedělat, číst si, psát nebo jen nemyslet. Zdá se mi, že k tomu, abych byl sám sebou, potřebuju kolem sebe nutně lidi a rád bych se naučil, jak ty věci najít i v sobě. Ty působíš, že ti nedělá takový problém být sám se sebou. Žiješ teď poměrně stranou od města a toho času, kdy tě mohou rušit jen vlastní myšlenky, asi není málo.

To jsou všechno otázky, na který nejde odpovědět! Chtěl bych říct něco trefného, ale nevím, jestli se mi to podaří. Zklidnit se můžeš nakonec vždycky jenom ty sám, lidi a prostředí kolem ti může jenom podat pomocnou ruku. Je dobré věci dělat stejnou měrou pro sebe i pro ostatní, ne jen pro jednu stranu. Když píšu, je to vlastně sobecké, je to celé svým způsobem klišé, protože pro mě to opravdu funguje jako terapie. Zároveň ale chci, aby to pak lidem něco řeklo, třeba jim to i v něčem pomohlo. Už jen v tom, že některé pocity máme všichni společné. Vidíš, říkal jsem, že na tohle vlastně nejde odpovědět. Zítra bych možná řekl něco jiného.

soutěž (pro registrované) o dvě vstupenky na pražský koncert Kevina Morbyho probíhá do 2. listopadu 2019 zde

Co bys v životě chtěl dokázat? Myslím teď krom nahrání dalších desek, psaní a všech těchhle jistě důležitých věcí kolem. Je ti třicet jedna, co pozoruju u sebe, bývá to ten věk, kdy muže začínají napadat podobné nesmysly.

Udělat víc lidí kolem sebe šťastných než nešťastných. A někde cestou to štěstí najít i pro sebe. Zní to banálně, já vím. Ale co víc vlastně můžeme chtít?

Skvělá odpověď, neřekl bych to líp. Tak snad se tím budeme všichni řídit.

Skvělý otázky, chlape. A to jsi říkal, že žádné nemáš připravené! (smích)