Koukat je to jediné, co umím (Boží ruka)

Paolo Sorrentino, stejně jako mnoho velkých i menších filmařů před ním, se v novém snímku Boží ruka vrací k formativním rokům svého dospívání, které ho nasměrovaly ke kinematografii. A to pod křídly Netflixu, jenž má s podobnými autobiografickými projekty hvězdných režisérů zkušenosti už od uvedení úspěšné Romy Alfonsa Cuaróna. Jak jde ale dohromady opulentní vizualita plná velkých celků Sorrentinových filmů posledních let s monitory počítačů a televizními obrazovkami? Odpověď poskytne spíše autorův seriál Mladý (potažmo Nový) papež než celovečerní Boží ruka, která se Sorrentinově novější estetice mírně vymyká svou utlumeností.

Sedmnáctiletý nesmělý Fabietto bydlí s rodinou v poněkud oprýskané, fotbalem žijící Neapoli 80. let. Ze všeho nejvíc prožívá možný přechod božského Maradony do místního klubu, je eroticky uchvácen svou koketní, uvnitř však hluboce nešťastnou tetou a často s pootevřenou pusou fascinovaně pozoruje svět okolo sebe. Divák i přesto tentokrát není zahlcován téměř nepřetržitou přítomností velkolepé krásy a pozlátka, impozantní renesanční architekturou, spoře oděnými ženami ani digitálními zvířaty, jak tomu bylo v několika posledních autorových filmech. Magické, těžko zapomenutelné obrazy jsou úsporně rozmístěny napříč snímkem a vynořují se z něho jako oslnivá světla z mlhy paměti.

Fungování paměti evokují i jiné aspekty díla. Většina postav, od sousedů po členy širší rodiny, připomíná spíše zábavné figurky charakterizované jedním výrazným vnějším znakem či vlastností než komplexní lidské bytosti. Celé vyprávění pak sestává z ne zcela pevně spojených epizod a plyne volným tempem, což nijak neznemožňuje dramatický oblouk. Sorrentino nevzpomíná s bolestínskou nostalgií po zašlém mládí, ale vzdává hold: Neapoli, svým rodičům, a zejména filmu.

Právě filmový plac se ve Fabbietových očích ukazuje jako náplast na všechny problémy, váže na sebe přítomnost krásných žen, umožňuje využít schopnosti observace a poskytuje únik z neuspokojivé reality. Scény z tohoto prostředí jsou obklopeny zároveň nadpřirozenou i bizarní aurou. Skládání pocty kinematografii, do té doby spíše vizuální a senzuální než verbální a intelektuální, pak vrcholí v rozhovoru o podstatě filmu Fabbieta s charizmatickým režisérem Capuanem, jehož reálný předobraz byl Sorrentinovým mentorem v jeho začátcích.

Boží ruka tak představuje typ značně osobního díla důležitého zejména pro svého tvůrce. I těm, které nezajímá cesta Paola Sorrentina k filmu, Neapol 80. let, a dokonce ani Diego Maradona, však poskytne přinejmenším několik neopakovatelných výjevů výjimečných svou kompozicí i obsahem. Ty sice dělají Netflixu čest, ovšem ještě více by vynikly na plátně.