Kouzla okamžiku, chytej (Colours of Ostrava 2022)

Duo Kings of Convenience mě provázelo celé dospívání, od útlé puberty po první vážné lásky. Pro romantičku a kytaristku byla jejich jemná hudba formativní, dnes je to můj oblíbený soundtrack ke vzpomínkám. Když se po dvanácti letech objevila nová deska, měla jsem lehkou starost o kvalitu. Stejně jako v momentě, kdy se jejich jméno objevilo v rozpisu Colours of Ostrava na hlavní scéně - jen dvě kytary a mazlivý zpěv dvou seveřanů, neutopí se tam? Nerozpijí se v řečech? Neutopí a rozpijí. Skoro. První půlku koncertu jsem si připadala jako v kavárně. Všichni si sem přišli popovídat s přáteli a hraje jim k tomu příjemný podkres. Není snadné kochat se v hučícím davu.

Naštěstí Erlend Øye, i když je to ten typ, co hraje šachy a vaří čaj, má na pódiích sakra odehráno nejen s parťákem Eirikem Glambek Bøem a pozval nás, ať jdeme všichni blíže. Získal si pozornost, všichni jsme se semkli a vystřihl sólo na minipiano velikosti devadesátkové hi-fi věže. To byl zlomový moment. Oba se rozparádili, jak to jen distingovaní intelektuálové dovedou. Začali hrát přes všechny struny, došlo i na náznaky tance. A pak ta tečka! Nejdřív každý tomu druhému pózoval s Dolními Vítkovicemi v pozadí, pak vysmátý Øye zahlásil, ať se bavíme a užíváme vše naplno: „It’s never a sin to have fun!” A rychle připojil: „But fun is not safe.“ #truestory

Čas s Etceteral byl z úplně jiného světa. Od chvíle výmluvného představení tohoto hosta se mi chuť bloudit v mysli s lublaňskou senzací vracela. Ta persvaze tenor saxofonu! Těch bobtnajících elektronických podkladů a beatů, které se vám valí přes hlavu! Nebyla jsem jediná nejistá, jaký rytmus pohybu zvolit, ale cukání těla přicházelo mimoděk a bez možnosti kontroly. Srovnání tvorby s Comet Is Coming je na místě, srovnání koncertů je ale nemožné. Rozmlžený a nekoordinovaný průlet komet na Pohodě Etceteral trumfnuli ve všech ohledech. Jak z hlediska výtvarného - projekce výtvarnice Liny Rica je hypnotizující -, tak z hlediska poživatelnosti a akurátnosti. Každá freejazzová fráze nebo ztráta pevného bodu byla v příští minutě vyvážená jasnou melodickou linkou. Koupali jsme se v kontrastech, které mi v hlavě ještě teď zní na pozadí, ale nechci to léčit.

fotogalerie z festivalu najdete tady

Na závěr dezert: Joel Culpepper se šlehačkou, bez košile. Odhodil ji hned po první skladbě, v té druhé zahájil taneční orgie. Má výjimečný hlas a vynikající soulový repertoár, o obé šlo až v druhé řadě. Prioritní byli six pack, exhibice a falzety. Falzetů až moc, stejně jako kreací, většinu přihlížejících si ale mistrně omotal kolem prstu. Chytře střídal baladické a funky polohy, mnoho písní uváděl osobními příběhy nebo věnováním, ženy vehementně vzdychaly. Absence dechové sekce a backvokalistů by si asi nikdo nevšiml. A já si prosím aspoň jednoho soulového zpěváka nebo zpěvačku na každý ročník, skládačka je tak úplná.