Články / Rozhovory

Nejlepší texty Full Moonu 2020: Tomáš Tkáč: Akordů máš sedm - a dva jsou na píču

Nejlepší texty Full Moonu 2020: Tomáš Tkáč: Akordů máš sedm - a dva jsou na píču

Lukáš Grygar | Články / Rozhovory | 06.01.2021

Tomáše Tkáče jsem potkal v jeho pětadvaceti, teď si ke třicetinám nadělil druhou sólovou desku a navrch debut dvojice Něco něco, kterou tvoří s Alžbětou Trusinovou. Pět let života, který se mi právě Tomášovou zásluhou změnil k nepoznání. My dva spolu hrajeme v Pris, kam jsme vtáhli i Tomášova dlouholetého kamaráda Jonáše Kucharského. Zrovna jeho vyznání lásky k albu Starz od Yung Leana čtu v tramvaji na Maniny, kde jsem s Tomášem sice rok bydlel, ale vlastně s ním probíral vždycky jen přítomnost - kdy dáme zkoušku, jak nazvučíme rozklížený klavír, co uvaří k večeři. Nikdy mě nenapadlo se zeptat, proč se mnou vlastně do kapely šel, odkud pramení jeho vášeň pro aranže, a kde se naučil vařit. Přemýšlím, kudy se dobrat k odpovědím od člověka, který zpívá o "kočičích bříškách" a "klucích citlivých", ale pro většinu věcí na tomhle světě má univerzální pojmenování "hovna".

Nevím, jestli je to tvoje scéna, ale slyšel jsi novýho Yung Leana?
Nechce se mi to poslouchat, slyšel jsem asi dva tři tracky a nějak na to nemám náladu. Ale měl jsem ho rád, první desky mě celkem chytly. Je to estetika, která je vlastně tak jebnutá, špatná, divná, v té době mu bylo čtrnáct, patnáct, rapoval o Zmijozelu a kartičkách... Celá ta rovina smutnejch kluků z internetu mě bavila.

Na mě je to moc homeopatická hudba. Je to tak zředěný, až tam nic není. Ale jsme oba v kapele s Jonášem, pro kterýho je to jedna z nejlíbeznějších desek za poslední roky. Na jednu stranu máš toho člověka hodně blízko v tom, co s ním děláš, a najednou je v úplně jiným vesmíru.
Já si myslím, jestli to není trochu romantická představa - že když jsou ty lidi spolu v kapele, že je to spolu nějak stoprocentně napojený. Tys ostatně kapelama moc neprošel, já vlastně taky tolik ne, ale vybavuju si rozhovor s kytaristou Rammstein, hrajou spolu dvacet let a říkal, že je za tím strašně moc terapie. Tomu absolutně věřím. Ne, že by se snad přímo nenáviděli, ale je to vztah jako každej jinej. Je vtipný, že tys o tom občas mluvil, o tomhle rozporu třeba i ohledně věku, ale za mě se nepotkáváme jen v tom, že tam ten rozpor nevidím. Posloucháme možná různou hudbu, třeba to naše klišé, že já Sonic Youth a ty Davida Bowieho, ale ta hudba vychází ze stejnýho místa, ze snahy dělat ji nějak zajímavě, ne úplně očekávatelně. Posouvat hranice ne třeba přímo žánrů, ale ty svoje.

Takhle jsi to měl i s Jonášem? Vy dva se znáte od školy.
Z hudební vědy v Brně. A nejdřív se s náma moc nebavil - myšleno se mnou a mým kamarádem Šimonem Kořeným, se kterým jsme drželi hodně spolu a nabalilo se na to čtyři, pět dalších lidí. Jonáš se držel s jinejma lidma, vlastně jsem ho moc neregistroval, a když už, přišel mi jako strašně namyšlenej dement. Asi jsem ho vnímal jako nějakou hrozbu. Ty lidi tam, to často byli sboristi, buď měli gympl, kde maturovali z hudebky, nebo třeba už hráli jako koncertní pianisti… Já tam přišel z Frýdku-Místku, z počítačovejch systémů a sítí. To bylo úplně v prdeli. Měl jsem pocit, že ta moje pozice je oslabená, že všichni kolem jsou hudebníci a já jsem tam fakin dement. Já se tehdy třeba samovolně učil na klavír, abych byl schopnej zahrát si nějaký úplně jednoduchý věci, zároveň jsem to potřeboval kvůli škole, a fakt jsem s tím bojoval. A pamatuju si, že jsme byli v hospodě a Jonáš začal mluvit o tom, jak si vyřídí přístup do třídy, kde byly digitální klavíry, aby tam mohl hrát nějakýho Rachmaninova nebo Beethovena. Ale na tom pivu jsme se začali postupně víc potkávat, navíc Šimon začal zpívat v Lásce opravdivé, to byl sbor, kam chodil i Jonáš, a jestli nás něco opravdu přivedlo k sobě, tak to byla školní cesta na Ukrajinu na konci prvního semestru. Mohlo se přihlásit asi dvacet lidí, proběhla nějaká neveřejná selekce, protože učitelé už nás trochu znali, hodně jsme se s nima skamarádili, a vlastně když nad tím přemýšlím, ta naše třídní parta byla něco fakt speciálního. Vím, že za náma chodily starší ročníky, který prý nic takovýho neměly. Takže podle mě nebyla náhoda, že na tu Ukrajinu vybrali právě nás. A právě ve vlaku jsem se s Jonášem začal víc bavit, chodili jsme kouřit mezi vagóny, pili tam vodku, kecali o Radiohead a Jonáš zpíval Let Down a říkal, jak je to nejsmutnější písnička na světě. Hrozně krásný.

Společně se Šimonem jste pak všichni tři hráli v improvizačním projektu Ayala Valva, to vzniklo nějak organicky?
Nejdřív jsme já se Šimonem jen tak blbli u mě na bytě, měl jsem spoustu hudby, kterou jsem neuměl otextovat, a Šimon naopak texty hrozně solil i v punkový kapele Zatracená generace. Nakonec z toho byla kapela ještě s pár dalšíma lidma včetně mý tehdejší holky Anety, říkali jsme si Adam de la Halle Tribute Band podle trubadúra… Teď vlastně nevím, jestli to byl trubadúr nebo truvér.

Kde je Jonáš, když ho potřebujeme.
Prostě jsme chtěli mít co nejdebilnější možnej název a byli ovlivnění těma hovnama, co nás učili na škole. Hráli jsme něco mezi White Stripes, The Kills, pseudo-Radiohead. Tu hudbu jsem psal já, takže hodně syrový kytary, a Šimon to textoval a zpíval, anglicky. Měli jsme i pár koncertů, ale zpětně mi to přijde srandovní, protože jsem byl přesně ten idiot, co přijde do klubu a nic nechápe. A devadesát procent koncertů jsme samozřejmě měli v Boru. Vlastně jsem ani žádný další kluby neznal, vůbec jsem nevěděl, že něco takovýho existuje. Bavila mě škola, bavili mě lidi, takže jsem neměl potřebu někam chodit.

To jsi nechodil na živou muziku? Ani v té partě?
Jonáš určitě chodil na kdeco, je z Prahy, takže byl zvyklej, od jazzu po nějaký kytarový bordely. My chodili spíš jenom chlastat. Až Boro to změnilo, já předtím jezdil do Ostravy na Vypsanou fixu a chápal, že existujou kluby pro dvě stě lidí, ale tady byl klub pro sto lidí a bylo jich tam deset. Viděl jsem tam Arboretum nebo Planety a vůbec nechápal, co se děje. Lidi, co pracovali za barem, najednou hráli koncert - oh my fucking god, co to znamená?!

A do tohohle jste vlezli s Adam de la Halle Tribute Bandem.
Jo. Měli jsme i bubeníka, Honzu Podlenu, kterej hrál v šílenejch death grindovejch kapelách a pozdějc se protáčel třeba v Ravelin 7. Dal s náma pár zkoušek, už jsme se chystali na koncert, ale on těsně před ním lehnul s nějakou brutální chřipkou. Takže jsme v den koncertu začali shánět bubeníka a zavolali i Jonášovi, o kterým jsme věděli, že na bicí hraje. On kejvnul, jenže jak jsem byl vypsychovanej, zkusil jsem ještě jednoho kluka, a ten dorazil dřív. Když pak přijel i Jonáš, bylo nám to líto a domluvili jsme se, že s náma koncert odehraje na saxofon - a už v kapele zůstal.

Se saxofonem?
On hlavně přinesl něco, co jsem jako by tušil, že existuje, ale nevěděl jsem, co přesně to je: v podstatě nějaká elektronika a manipulace s živejma věcma, teď už mi to přijde jako základ, ale tehdy jsem byl týpek s kytarou, co si dokázal vybrat a koupit pár krabiček, zatímco Jonáš měl komp a nějakým způsobem na něj hrál, což mi přišlo úplně nejlepší. Z toho pak i vykrystalizovala Ayala Valva, kde jsme zůstali já, Jonáš a Šimon, protože jsme si vždycky po písničkách užívali různý bordely a poloimprovizace. Šlo vlastně o to odhodit ten bigbít. Je to nepopsatelnej pocit, ale bylo pro mě strašně osvobozující nevědět, co se stane. Zároveň jsme byli schopný hrát třeba půl hodiny, říct si, jaký věci byly dobrý, a přehrát ten set znovu, ale už jen s těma povedenejma kusama. Žádný tři takty, osm taktů, ale "ta pasáž, jak jsi hrál nahlas", všechno na kejvnutí, rozuměli jsme si.

ROMANTICKÝ PŘEDSTAVY

Tím se mi opisuje kruh, protože jsem na vás před pěti lety jel do Brna, respektive na tebe, omrknout, jakou muziku děláš. A samozřejmě netušil, že za bicíma sedí nějakej Jonáš. Vzpomínám na tu dobu, podzim 2015, jako na zlomový období. Jak ty?
Zpětně mě to trochu děsí, ale když jsi přijel, nebo jak jsme se obecně bavili o muzice a písničkách, jaký chceme zkusit dělat, dost slepě jsem uvěřil tomu, že se to stane. A vlastně, co se mělo stát, že jo… Tys mi nesliboval, že budeme slavný nebo tak něco, a mně bylo úplně jedno, jakou hudbu budeme dělat. Věděl jsem, že mě bude bavit cokoli, co budeme schopný autenticky přinést na stůl.

Já tehdy opakoval jména jako Swans nebo Girl Band, kapely, který mě paradoxně "formovaly" až po třicítce. Na čem jsi vůbec vyrostl? Na Šmoulech.

To já taky, ale na původním vydání.
Vidíš, nakonec tam ty spojnice máme. Pamatuju si, jak mě bavila nějaká česká bestofka Beatles, na ty jsme si i hráli s bratrancem a sestřenicí, mluvili na sebe jakoby anglicky…

Jako Southpaw. A dál?
Fixa, Wohnouti, tyhle český festivalový kapely.

Tehdy dobrý!
Přesně. Mělo to nějakej drajv, líbily se mi jebnutý texty. Teď když už to jede dvacet let, tak mě to neoslovuje, ale tehdy hodně. A pak jsem se dostal skrze kamaráda, kterýho možná znáš, nebo jsi byl sám takovej, kamarád s internetem prostě... Sháněl hry, vypaloval za sto padesát korun, jel byznys s kradenejma věcma, ale nikdo to tak nevnímal. Hodně sjížděl hudbu a dělal mi výběry - tam jsem se dostal k metalu. Hrozně mě oslovil black, i když je vtipný, že si kromě Mayhem nepamatuju, jaký kapely to byly. Najela mi ta estetika orientovaná na přírodu a tyhle pagan shity, vyrůstal jsem v srdci Beskyd ve Frýdlantu nad Ostravicí a ty hory jsem v blacku nějakým způsobem slyšel. Nikdy mě třeba nebavil death, vlastně městská muzika, strašně technicky těžká, zatímco black je v podstatě popová, minimalistická hudba, dva akordy deset minut. Dodnes mě na tom baví atmosféra, která mi přijde vlastně uklidňující. Ani ten scream není tak agresivní, jako třeba v hardcoru. Pár let jsem byl hrozně neúnosnej metal kid, ale když mi bylo patnáct, šestnáct, tvrdě mi to přešláplo do Nirvany, indie kytar, Strokes, Arctic Monkeys… Probudil se ve mně netušenej městskej liberál.

Kterej jde studovat hudební vědu?
Já si původně koupil baskytaru, protože mi přišla jednodušší, ale asi třeba po roce hraní podle tabů jsem zjistil, a bylo to takový prozření, že mě úplně vysírá, jak tomu nerozumím. A že nemusím být nějakej vědec, ale musím chápat akordy a stupnice, nebýt jen idiot, co tlačí nějaký čísla. Nechtěl jsem mačkat 3-6-8, chtěl jsem si zahrát. Začal jsem to hrozně hrotit, na Wikipedii jsem se naučil zhruba sedmdesát procent základů, a vlezl do takový debilní kapely, se kterou jsem jezdil do Ostravy a tam se seznámil s lidma z Janáčkovy konzervatoře. Hlavní impuls byl ale kamarád, spolužák o třídu výš, který na tu hudební vědu opravdu šel. Od něho jsem vyzvídal, o čem to je, dostal nějakou představu a šel taky. Začal jsem analyzovat Led Zeppelin a skončil s titulem za analýzu klavírního díla Leoše Janáčka.

Načež jsi odletěl na Island a rok a půl se tam živil jako kuchař. To dává jakej přesně smysl?
Rozešel jsem se s holkou a celkově ty brněnský vztahy šly z mý strany do prdele. Bylo mi blbě, s nikým jsem se nechtěl vídat, nestala se mi žádná křivda a nikdo jinej za to nemohl, ale celý jsem si to zprotivil, i školu.

Docela kontrast oproti tý výjimečný partě, o který jsi mluvil.
Ona mě ta škola ke konci spíš vysávala a pošramotily se i vztahy s učitelama. Možná si strašně fandím, ale oni si v některejch z nás představovali trochu budoucnost katedry. A já z toho vypadl, šlo mi jen o to tu školu udělat. Což není těžký, pokud nejseš idiot, ale je rozdíl mezi vystudovat a "vystudovat". Mně pak už bylo jedno, jaký mám známky, celý to bylo takový unavený. Měl jsem pocit, že tady je všechno na píču, chtěl někam vypadnout - a na Islandu byla kamarádka, do který jsem byl asi trochu zamilovanej. Zpětně mi to přijde zvláštní, ale neměl jsem vůbec žádnej životní plán. Nebylo absolutně nic, co by mě v Brně drželo, jakkoli bylo fajn pořádání koncertů, který jsme dělali se Šimonem. Samozřejmě jsem měl i nějaký romantický představy, jaká bude ta islandská hudební scéna. Ne ve smyslu, že tam budu s někým hrát, ale že něco zajímavýho zažiju.

A zažil?
Tohle ti řekne i tvoje máma, ale před sebou samým neutečeš. Sice nový situace, nový lidi, teď ten Island je fakt megaizolovanej a všude to je strašně cejtit. Už jenom to, že všude je ten zkurvenej oceán, jazyk je neproniknutelnej, a lidi tam jsou na jednu stranu fajn, ale je občas problém se k nim dostat blíž… Měl jsem sice dobrý zkušenosti, ale tím, že jsem odletěl bez nějakýho elánu, tak ani tam jsem ho nenabral. Našel jsem si práci, která byla slušně zaplacená, ale jinak jsem nedělal nic. Kdybych byl rok v Mladý Boleslavi, tak je to to samý. Jasně, viděl jsem spoustu dobrejch koncertů, spoustu kapel...

Který by do Boleslavi nepřijely.
Nebo vůbec do Česka. Třeba v den, kdy jsem přijel do Reykjavíku, hrál Sin Fang, a já si říkal, jak je neuvěřitelný, že přijedu a hraje můj oblíbenej umělec. Pak mi došlo, že v tom městě jsou čtyři kluby a šest kapel. Sin Fanga jsem pak viděl ještě třikrát a přestal na něj chodit. Jestli máš pocit, že Brno je malý, Reykjavík jsou dvě ulice a kus jezírka.

A udrželo ti to aspoň nějakej zápal, že až se vrátíš, vrátíš se i aktivně k muzice?
Tam jsem si to neuvědomoval. Hraní s Ayalou Valvou mě bavilo, ale na Islandu jsem neměl pocit, že bych o něco extrémně přišel. Teď je představa, že bych na dva roky odjel a všechno to tady nechal, úplně šílená. Tehdy ve mně, ještě před Islandem, ale chcípla víra v kapely - a kapely znamenaly lidi. Já seznal, že lidi nejsou, nebo prostě neznám takový, co by pro muziku chtěli něco ne nutně obětovat, ale prostě se tomu věnovat. Nikdy jsem nebyl úplně skvělej člověk na navazování novejch vztahů, takže když to nešlo s lidma, který jsem znal, nevěděl jsem, co dělat. Dát si inzerát na hudební bazar?

Navázat vztah se syntezátorama.
Jo. Uchýlil jsem se hodně k elektronický hudbě, německýmu technu, hodně špinavejm, minimalistickejm věcem, a dost propadl synťákům. Konkrétně modulárům, i když vlastně vůbec nevím proč. Je vtipný, že jsem vůbec neměl zvládnutý klasický syntezátory, ale něco na těch kabelech mi přišlo jako největší umění na světě. Vlastně jsem ten rok a půl strávil sjížděním stovek hodin tutoriálů na modulární synťáky a na Modular Grid jsem si stavěl synth, se kterým jsem plánoval hrát megavykurvený techno, na který nebudu nikoho potřebovat. V práci jsem si po třech měsících spočítal, kolik jsem schopnej ušetřit, a došlo mi, že když tam budu rok, tak si na ten modulár vydělám. Ta základní investice byla kolem sedmdesáti tisíc.

Přitom jsi ale na Islandu natočil svou první, ještě anglickou desku Everything Is My Fault - a tam máš jen kytary.
To byly starý věci, který jsem napsal už dávno a hodně se odkazovaly k Johnu Frusciantemu. Redhoty mám u prdele, ale o jeho sólový tvorbě si myslím, že je to jedna z nejlepších věcí, co existuje. Má i hodně lo-fi desek, čemuž jsem se snažil přiblížit, protože mě tehdy i hodně zajímalo analogový nahrávání. Ne kvůli zvuku, ale pro tu manipulaci s fyzickým materiálem. Hrozně jsem chtěl kazetovej čtyřstopák a tehdy se toho lidi zbavovali… já ten svůj kupoval zhruba za trojku, dneska se prodává za deset.

A na ten jsi tu desku nahrál.
Já vlastně vůbec nevěděl, co to znamená. Dva roky předtím jsem objevil Bandcamp, měl jsem nějaký starý písničky, nevěděl jsem nic. Tak jsem se omezil na ty čtyři stopy a na nahrávání si vyhradil den nebo dva, protože jsem měl dost naklíčovaný, co kdy dělám. Na web jsem to házel bez jakýkoli ambice.

Vybavuju si, že mi to přišlo ukňouraný, ale kupodivu mě to neštvalo, jakkoli mám s žánrem "týpek a kytara" celkově spíš problém. Proč dneska nenajdu Everything Is My Fault pod tvým labelem Divnosti, nepatří tam?
Já upřímně vůbec nevím, co je to za člověka, co to nahrál. Nechci říkat, že to se mnou nemá nic společnýho, ani se za to nestydím, ale je to jednak totální minulost a zásadní je i ta angličtina. Došlo mi, že buď budu psát český texty, nebo nebudu psát vůbec.

Proč tvoje druhá deska Domů, nebo někam jako domů vlastně začíná citací Tunnels od Arcade Fire?
Hele, na světě jsou reálně asi čtyři písničky. Možná sedm, pořád hranejch dokola a různý jsou jen aranže a různě to tlačí na jiný noty. V popu těch písniček prostě víc není. Hodně to zjednodušuju, ale tak to prostě je. Akordů máš ve stupnici sedm, dva jsou na píču, protože mají v sobě zmenšenou kvintu, takže by to bylo moc velký baroko. Zbyde ti pět a dominanta je taky na píču, protože to jsou hrozný Nedvědi, takže už máš jenom čtyři a jsi vlastně úplně v prdeli. Takže jsem skeptickej, když lidi říkají, že tohle zní jako támhleto, protože támhleto je zase kopie něčeho jinýho.

Takže to není záměrně melodie z Tunnels?
Nad tím jsem třeba vůbec nepřemejšlel. Chtěl jsem, aby ta první věc měla přiznaně podobnej vibe, taneční beat do netanečních akordů, trošku excitovanej zpěv, a ty akordy jsem vymýšlel na akustice, kde to fakt nezní jako Arcade Fire. Protože tím se ty čtyři písničky liší - aranžema, jak jsou rozepsaný... Jsem v tomhle trochu postiženej, všechny písničky mi zní v podstatě stejně. Každej spíš přemýšlí v melodiích, pamatuje si znělky, a pokud není hudebník, tak tu harmonii moc neřeší. Ale mě strašně fascinuje to, jak můžeš melodii brutálně změnit akordama, kterýma ji podložíš. Vždycky se mi líbilo být v pozici hybatele kontextu.

Já u klavíru do velký míry střílím naslepo a nechávám se překvapit a potom i vést tím, co se ozývá.
No a právě když se něco povede, něco divně zazní, tak si řeknu - hele, a proč se to stalo, proč se mi to líbí? Takže si to vlastně zanalyzuju, čímž si to i zapamatuju a jsem schopnej ten nápad použít někde jinde. Děsila by mě představa, že zahraju něco super a najednou se to začne drolit a já nevím, co se děje. Nebo že to celý fachá, ale jedna věc to brzdí, jedna věc tomu chybí, nebo přebývá. Je fakt, že na kytaře hraju hodně divný ladění, inspirovaný americkým primitimisvem a kapelama jako Sonic Youth, kde jsou ty tóny buď strašně jednoduchý, nebo si už na hmatníku nejseš vůbec schopnej uvědomovat, co vlastně hraješ. Celý se ti to rozbije a ty jdeš čistě po hmatu. Něco držíš, něco posunuješ a něco necháváš znít. Proto mi třeba i kytarový party v Pris nepřijdou jako maskulinní rockový hovno. V momentě, kdy bych to tam rubal baréčkama, tak je to pro mě totální kokotina, Black Sabbath meets classic rock - a je to celý úplně v prdeli.

Mluvíme spolu potom, co jsme roztočili druhou desku. Co u první šlo jakoby samospádem, je najednou složitý a nečekaně vyčerpávající. Přitom jsme se s přibráním Jonáše našli, respektive naplnili nějakej tušenej prapůvodní záměr, ze kterýho nám to ujelo skoro do synthpopu. Jak tenhle vývoj vnímáš?
Když jsem točil a míchal Naše večery, neuměl jsem na desku přenést, co jsem slyšel na pódiu. Že to je nahlas - protože máme nahlas odposlechy, protože je nahlas kytara. Ale při nahrávání jsem neuměl nakroutit kombo tak, jak bych si představoval, a znělo to celý strašně směšně. Najednou tě fyzicky netlačil ten zvuk, nedokázal jsem to tak vymíchat. A v ten moment jsme si řekli, okej, tak tam něco naklikám, nakroutíme synťáky, dohraju akustiku, aby to ten výslednej efekt mělo. Teprve teď, když točíme většinu naživo, je to možná až ta "opravdová" deska. Naše večery mě pořád baví, nijak se k tomu mixu a všemu neotáčím zády, ale už nechci klikat do kalkulačky a rovnat všechno v editech.

Já v sobě nejvíc řeším ty záseky, kdy se najednou na první dobrou nepotkáváme u nápadů, který jdou proti vaší snaze to mít v podstatě prokomponovaný - a já můžu argumentovat jen pocitově.
Hele, i kdybychom s Jonášem nebyli nějaký arcizmrdi, tak jsme dva lidi, co mají stejnej background, stejně přemejšlej a stejně ty věci i slyšej, tudíž máme tendenci to takhle řešit. A jasně, že to převážilo nějakej balanc, co spolu měli my dva. Druhej rozměr tý věci je, že já mám občas slabost pro pičoviny a Jonáš je jakoby esteticky přísnější, takže mě od nich odtrhává pryč, protože jeho úsudku věřím. Ale hlavně jsem se za ty společný roky posunul a chci mít věci vycizelovaný, domyšlený, kurevský dobrý. Prostě se nespálit.

Což je kouzelný, když chceme novou desku pojmenovat Kopřivy.
Ale víš jak nám to Jonáš vysvětloval. Když se jich dotkneš pomalu a v klidu, tak ti to nic neudělá.

Info

Tento rozhovor vyšel ve Full Moonu #113.

foto © Anna Baštýřová

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Jakub Němeček (Aerovod): Zažíváme nejlepší momentum

Jarmo Diehl 29.03.2021

Ptáme se dramaturga Jakuba Němečka na bující popularitu videotéky Aerovod. Ale dotkneme se i věcí obecných.

Běla Čurlinová, Ricardo Delfino (Top RoofTop fest): Sedět se založenýma rukama doma nám moc nejde

redakce 27.03.2021

Jaké je pozadí příprav uměleckého klání v době, kdy i na procházku můžeme jen na hranici okresu? Rozhovor.

Martin Opatrný (Ledoborci Kultury): Jsme na začátku plavby

mxm, su 23.03.2021

V době zamrzlého kulturního dění se spolek snaží prorážet cesty interpretům a zavřeným klubům formou benefičních streamů na výjimečných místech. Rozhovor.

Punctum: Nebrať folklór ako zakonzervovanú formu s nánosom nacionalistického pátosu

mxm 16.03.2021

Rozhovor s tvůrci jedinečné kompilace, propojující experimentální elektroniku se slovenským folklórem. Punctum, Punctum Tapes, krásovka.

Zuzana Novotová Godálová (Nástupiště 1-12): Vychovávaní novej generácie

mxm 15.03.2021

Občanské sdružení Nástupište 1-12 funguje přímo v centru slovenského maloměsta, pod autobusovým nástupištěm. Unikátní prostor? Ano! Rozhovor.

Nikola Tomanová, Lucia Devečková (Tehláreň): Prilákať aj človeka z regiónu

Jarmo Diehl 10.03.2021

Ředitelky festivalu Nikoly Tomanové a projektové manažerky Lucie Devečkové se v rozhovoru ptáme na pozadí festivalových příprav i na slovenské umělecké podhoubí.

Viliam Gruska ml.: Aby to bolo dôstojné a jedinečné

mxm 08.03.2021

Syn proslulého slovenského filmového architekta a etnografa začal znovu vydávat folklórní nahrávky z různých oblastí Slovenska, které shromáždil jeho otec spolu se skladatelem Svetozárem Stračinou. Rozhovor.

Douška vydavatelská: Agrose

redakce 02.03.2021

Dvě nahrávky během dvou měsíců, to je slušný start na nový label. A to tím spíš, že přináší zcela nová jména i neoposlouchané žánrové hybridy.

Vysílač (Žižkovská noc): Dostat se mimo bubliny

su 22.02.2021

Dobří lidé z festivalu Žižkovská noc začali po přesunutí a následném zrušení festivalu v v loňském roce pracovat na podcastu Vysílač.

Simona Blahutová: Od Igráčka k Hitlerovi a zase zpět

prof. Neutrino 15.02.2021

Rozhovor s výtvarnicí a absolventkou AVU, zabývající se historickými událostmi v dobách Třetí říše či za studené války, je o smyslu hrdinství i opravdovosti umění.

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace