Obscure Sphinx: Chyba je nejlepší skladatel

Před deseti lety varšavské Obscure Sphinx předcházela pověst pronikavých talentů dodávajících generickým kytarovým morseovkám nové, vyšinutější akcenty, ale také vyšší performativní kvalitu, obzvlášť zběsilým výrazovým tancem frontwoman Zosie Fraś. Prorokovala se jim zářná budoucnost, jenomže pak se na osm let odmlčeli. S jejich letošním návratem tedy vyvstala spousta otázek týkajících se dlouhé hibernace i plánů do budoucna. Během letošním ročníku Brutal Assaultu na ně během krátkého osobního volna odpověděli kytarista Aleksander „Olo“ Łukomski a bubeník Mateusz „Werbel“ Badacz.

Pohybujeme se v prostředí, kde hráčky a hráči synchronizovaně imitují pohyby ropných čerpadel, buší do osmistrunných harf a používají je jako telegraf. Těžko říct, jaké vzkazy si takhle mezi sebou posílají, ale patrně jsou naprosto banální. Nedá se vyloučit ani to, že na dané scéně některou z variant tohoto už značně převařeného vtipu posílají dál.

V takto úzce vyprofilované metalové monokultuře mají Obscure Sphinx punc žádaného zboží. Patří k hrstce kapel, které umí podobně jako Vildhjarta podpořit přesvědčivou ceremonií kult thallu, tedy úderného, disonantního a atmosférického riffu, a nelpět na okázale přesné muzikálnosti. V podání Obscure Sphinx není hudba vyšší, estetizovanou matematikou. Jestli kdy měla chyba v jejich podání co do činění s exaktní vědou, pak jedině jako důkaz lidské přítomnosti.

„Občas něco pokazíme, zjistíme, co se stalo, a pak to zapracujeme do písničky,“ tvrdí první ze dvou mých respondentů, na pohled zhruba třicetiletý kytarista Aleksander Łukomski. „A některé improvizace prostě vezmeme takové, jaké byly, i když nám v nich třeba deset vteřin úplně nelícuje,“ doplňuje ho zhruba stejně starý bubeník Mateusz Badacz, pro něhož jsou jindy složité propočty, postupy formální logiky a přesně formulované pokyny denním chlebem. Vyvíjí softwarové aplikace a hraní je pro něj druhem relaxace. „Strašně rád dělám chyby. Dostávají mě někam, kam bych se jinak nepodíval. Normálně bych něco udělal jednodušší nebo adekvátní svým schopnostem.“

KDE JSTE BYLI?

V dutém zemním valu obepínajícím východočeský Josefov se s Olem a Werbelem scházíme znovu po sedmi letech. Pokorně přiznávají, že si nepamatují, čemuž se vůbec nedivím. Jsme tu opět jako ve vězení, které bychom mimochodem za tím valem našli. Můžeme spolu mluvit nanejvýš čtvrt hodiny. Delší zamyšlení a váhavé mručení tedy nepřicházejí v úvahu, a to mě nevyhnutelně nutí klást tytéž dotazy jako kolegyně a kolegové přede mnou i po mě. Všechno se děje v takovém shonu, že úvodní otázku Olo položí mně, a ne já jemu, ještě když mě k nim přivádí produkční. Vrtá mu hlavou, proč je z České republiky najednou Czechia. Nejpalčivější otázkou dne je však jiná: co se s Obscure Sphinx poslední roky dělo? Mají cenu festivalu Summer Breeze pro objev roku 2012, vyšly jim celkem tři, posluchačstvem i kritikou dodnes nadšeně přijímané desky, a pak najednou ticho po pěšině.

„Před chvílí jsme na to odpovídali,“ říká Olo. „Je to dlouhý příběh se spoustou odboček, ale budu se snažit být stručný. Po albu Epitaph, které vyšlo v roce 2016, jsme byli dva roky na turné, koncertovali a propagovali ho. Mateusz, náš bubeník, už toho měl dost.“

„Nemůžu říct, že bych se nudil, ale už jsem byl unavený a chtěl jsem víc tvořit,“ upřesňuje Werbel. „Říkal jsem si, že už je možná čas dát si pauzu a najít si jinou cestu. No a teď jsem zase tady. S větší energií a doufám, že i víc tvůrčí a schopnější. Dva tři roky jsem nehrál na bicí, ale necítím žádný rozdíl. Vlastně se cítím ještě lépe,“ přibližuje. V tom vidím náznak určité generační spřízněnosti. Zeptat se mě na totéž, dostal by podobnou odpověď, akorát bych nemluvil o muzice jako spíš dřívějších neúspěšných snahách uživit se pouze psaním. Zajímá mě, co tedy celou tu dobu dělal. „Jsem programátor. S kolegy jsme se soustředili na vývoj aplikace pro náš start-up. V té době jsem se soustředil na to vybalancovat život s prací…“ „A taky jsme se snažili redefinovat a najít ani ne tak jako kapela, ale jako lidé ve vztahu ke kapele,“ zasahuje Olo, ať udržíme téma. „Pak přišel covid a další změny v osobním životě. Nejdřív jsme se k sobě vrátili jen tak pro zábavu s tím, že chceme tvořit, soustředit se víc na umělecký vývoj než abychom hudbě obětovali svoje kariéry. Třeba Mateusz na sebe vzal roli zvukového inženýra, a to ho moc baví. I ostatní se cítí líp a našli si to svoje.“

Myšlenkami zabloudím k postavě Ctihodné (Wielebna) neboli zpěvačky Zosie Fraś. Vystupuje v roli jakési věštkyně a její pohybové kreace na pódiu jsou pro Obscure Sphinx charakteristické. „Je to vystudovaná veterinářka-anestezioložka,“ odpovídá Olo. „I pro ni je kapela spíš tvůrčí hobby. Začínala jako naprostá amatérka. Až časem se naučila zpívat, řvát a nezničit si hlasivky. Pořád se vyvíjí a je rok od roku lepší. Teď zpívá ještě lépe než v lednu.“ Posléze svoje nadšení trochu zmírní. „Snažíme se vyhnout škatulce kapely s ženou, která na sebe poutá veškerou pozornost. Zosia je v tomto hodně subtilní, i když taky používá make-up a kostýmy.“

KONCERT JAKO ODMĚNA

Oproti dřívějšku těží Obscure Sphinx ze svého někdejšího renomé. Jak se dříve oslavované naději metalové scény vrací na scénu? „Nezačínáme od nuly,“ tvrdí Olo, „všichni ti nadšenci na nás nezapomněli. Dál při nás stáli a psali nám, kdy už se konečně vrátíme. Chyběli jsme jim a čekali. Odezva na náš návrat byla naprosto úžasná. Jako bychom nikdy neodešli. Na koncertech v Polsku jsme měli často největší publikum a taky bylo super znovu zažít, co jsme zažívali tenkrát. Přitom ještě za covidu jsem si říkal, že jsem s hudbou nadobro skončil. Svět se tak strašně změnil.“

Pamatuji se, že jejich oblíbená kapela byla Entropia. Jsou podobně staří, hrají neméně zajímavou hudbu, akorát víc ukotvenou v black metalu než binárním riffování. Zkusím, jak moc sledují nejnovější dění alespoň v Polsku, s pokusem vyrazit z nich nějaká nová jména ale nepochodím. „Tak to nemůžu sloužit,“ usadí mě Werbel. „Soustředím se na svoji muziku a na nahrávání našich zkoušek. Hodně improvizujeme a musíme se hodně soustředit, aby z toho bylo víc než jedna písnička.“ Čas se nám krátí, zbývá poslední, mezi muzikantkami a muzikanty obvykle nejméně oblíbená otázka orientovaná na plány do budoucna. „Chceme být něco mezi profesionální a hobby kapelou,“ začne Olo a pokračuje: „Už nemůžeme jen tak opustit naše běžné životy a tři a půl roku koncertovat, protože to je akorát shon a žádná tvořivost. Zažili jsme to a nechceme se vracet. Teď chceme mít co nejvíc času na tvorbu a skládat tolik co jen stačíme. Když už budeme koncertovat, tak ať z toho je mocný rituál.“

„Zkrátka chceme tvořit, ale ne za každou cenu,“ dodá Werbel. Slovo si ještě naposled vezme Olo: „Pro lidi je svátek, když jim zahrajeme. Chceme, aby náš koncert byl odměna sám o sobě.“ Mluvilo-li se v souvislosti s uplynulým ročníkem Brutal Assaultu o někom, pak mezi těch zhruba deset jmen v čele s Gojirou, Mastodon nebo Envy patří také Obscure Sphinx. Není za tím nostalgie, co by se za nehet vešlo. Jako by vážně nikdy neodešli.