Přípravy k filmu T: Posmutnělé čekání na konec světa

Do kin tento měsíc vstupuje Zvláštní cenou poroty MFDF Ji.hlava oceněný snímek Přípravy k filmu T šestapadesátiletého debutanta Milana Klepikova. Pnutím mezi hravě melancholickými výjevy ze životů dvacátníků a záměrně iritující experimentální formou vytváří specifické svědectví (nejen) o strachu z konce světa způsobeného klimatickou krizí. Čí obavy a existenciální tápání jsou však v tomto filmovém skicáři opravdu zachyceny?

Ústřední trojice, kolem níž je spřádána síť významů a impresí, sestává ze tří pražských příslušníků generace Z. Jejich společné bytí před a během pandemie covid-19 tvoří jádro dokumentu. Rozhovory o smrti či vztazích se tak za stálého kouření cigaret střídají s chvílemi štěstí i opileckými hádkami, při nichž jsou rozbíjeny lahve a hlavy buší o zeď. Klepikov neohledává skutečnost systematicky a racionálně, jde cestou co nejvěrnějšího zprostředkování emocí, atmosféry, krásy okamžiku, intenzity citu a síly myšlenky.

S touto impresionistickou metodou souvisí i hravá a divácky ne zcela přívětivá forma. Ta staví zejména na opakování obrazů a deklamací, které svým řetězením dostávají nový význam a rytmus. Sám autor je pak přítomen coby komentátor a vypravěč prostřednictvím voiceoveru a textů včleněných do obrazu.

Postupem času se četnost režisérových vstupů zvyšuje a ty se stále více zaměřují na něho samého, jeho krize, obavy a introspekce. Do popředí se začíná vtírat otázka, zda Klepikov skutečně předkládá portrét sebehledání mladé generace, nebo mu jeho postavy slouží pouze k autoportrétu. Kdo je tu skutečně roztrhán a plný nejistoty? Odhaluje se křehká symbióza a porozumění mezi režisérem a postavami na plátně, na které, neviditelný a všudypřítomný, dohlíží a sdílí s nimi pocit ztracenosti.

Dokud snímek zůstává u osobních životů postav, epifanických okamžiků a hry s filmovým stylem, má určitou sílu. Problém nastává, když se pozornost soustředí výhradně na klimatickou krizi, jejíž motiv se prolíná celou devadesátiminutovou stopáží. Při rozhovorech s mladými lidmi mimo ústřední trojici či záběrech z protestů za klima se dokument stává konvenčnějším, nevýrazným a celá jeho specifičnost se vytrácí.

Debut Milana Klepikova jde svou provokativní formou a záměrným ztěžováním diváckého zážitku proti srsti. Zároveň ale zdařile evokuje posmutnělou atmosféru života plného nejistoty vyvolané vnějšími i vnitřními vlivy a předkládá obrazy naplněné harmonií i znepokojující vize. Film je sebevědomý v jednotlivostech, ovšem ve svém celku působí podobně nejistě jako jeho protagonisté.