Cash Savage: A to je zhovadilost
Povídání o nové desce s příznačným názvem Good Citizens, zvrhlém pojetí normality, životě v násilí i těšení se na nadcházející tour.
Povídání o nové desce s příznačným názvem Good Citizens, zvrhlém pojetí normality, životě v násilí i těšení se na nadcházející tour.
V řízné Pack Animals se Savage opře do bohorovného mužského šovinismu zosobněného radily, kteří už díky svému pohlaví vědí, že ženská na kytaru hrát neumí nebo aspoň ne správně.
Míjím stavení opravená i polorozpadlá, chci tam bydlet. "Kozy krmit a mazlit povoleno, zn. suché pečivo.” Vernéřovická stráň, krajina snů. Rozněžním se tak, že zabloudím, ale místní mě hned navedou.



V areálu Besedy, která začínala jako přehlídka lokálních kapel, zůstává vše, co milujete, na místě, včetně dementních keců nadbytečného moderátora.
Od dob, kdy jsem v boji o denní chleba nucená mluvit víc, než je mi milé, dokážu textově úsporné kapely docenit.
Mezi salvami smíchu si povídáme o tom, proč lidi nemají rádi ženy, jak se na novou desku Door Girl dostal rap, proč je lepší pracovat jako vyhazovačka než jako prodavačka...
Takže jsi začala psát pro Full Moon proto, abys s náma mohla udělat rozhovor, vtipkuje Hank J. Manchini po mém extatickém popisu prvního setkání... Ale ne.
July Talk jsem přes všechny ty řeči o nejlepší nový kanadský rokenrolový kapele, divokejch koncertech a esteticky vyvedený klipy podezřívala z pozérství.
Obrazy plující hlavou při poslechu dvanácti písní zhuštěných do půlhodiny lehce rozmazal horký vzduch a barvy tlumené palety neuchopitelně podtrhují nostalgii...
... scény podobné těm ze seriálu Westworld. Jen krapet melancholičtější, méně násilnické, častěji ponořené do temné modři všeobjímající noci. Hugo Race.
Nenapíšu knihu Sebevražda a pak se nezabiju jako on sám deset dní po doručení rukopisu vydavateli. Opakování je zločin. To snad radši podvaatřicátý zkusím být...
Nechybí tomu drajv, hlas, co pořád připomíná Cobaina, sedí, jen jsou asi kluci (na tenhle žánr) moc mladí a takoví...



Muži mě vždycky zajímali víc, než by si zasluhovali, nejinak je tomu poslední den Colours of Ostrava.



Částečně je to počasím a mou zmlsaností, ale nemůžu se zbavit dojmu, že velké stejdže jsou rok od roku zahlcenější kapelami za zenitem.



Místo únavného přebíhání mezi "to se mi zas tak nelíbí" kapelama přiběhl na hlavní stage tvor z jiné planety s pološíleným modrým pohledem.
Proplítám se mezi deštovými vílami, kopanec od espressa a do deště, do brutálního slejváku, sraz v podchodu, dívčinky s malinovými pusinkami bez pláštěnek...
Vzápětí nás vtáhne magický Kravín, kde by se měly povinně točit klipy kapel temnějšího ražení. Syrový prostor, na jedné straně pódium, na druhé bar...
Z pódia se valí jedna věc za druhou, žádný zbytečný kecy. Perou to do nás pod tlakem a já jen doufám, že mi neexploduje hlava jako všem členům zástupu symbolizujícího tupost dnešní doby.
Ve chvílích, kdy Charlotte vymění klávesy za elektrickou kytaru, si ale vzpomenu dokonce na The Kills, tahle poloha jí sluší.
Vyberte důvod nahlášení a dopište zprávu pro moderátory.