Pod tlakem Protomartyr

Když jsem se sunula podél Grébovky, mlátilo se to ve mně jak Mayweather s Pacquiaem. Nešlo jen o to, že se chystala zahrát nejlepší postpunková kapela dneška, kterou jsem napoprvé trestuhodně přeslechla. Taky ve mně rostlo přesvědčení, že ten večer je poslední nejen pro Basement bar, který jsem si ani nestihla zamilovat. Když ale moje apartní cestovní kladivo na začátku večera roznýtovávalo mosazný druk na lavičce před klubem a z dálky ke mně doputovalo, že ten sedmapadesátiletej hudebník, co si nestihne užít důchod, je Prince, došlo mi, že můj agent intelekt mě klame jako obvykle.

Protomartyr nejsou tak úplně obyčejná kapela. Není to vůbec tím, že nahrát první desku No Passion All Technique jim trvalo čtyři hodiny, ani tím, že frontman Joe Casey vystupuje s o generaci mladšíma klukama, protože se nechtěl stát další rockovou kapelou, co hraje každej pátek v nějakým zaplivaným detroitským klubu. I když bejt tenkrát na předlonský Velikonoce v klubu v Lawrence v Tennessee, kde byli kromě kapely čtyři lidi včetně dvou barmanů, by mně vůbec nevadilo. Spíš to funguje proto, že silným motivem šlápnout do toho naplno bylo nečekané umrtí Caseyho otce a následný boj jeho matky s Alzheimerem. Smrtelnost je fakt a na to udělat si život podle svýho nikoho jinýho než sebe stejně nenajmete. Tomu chlapovi s vizáží vesnického strejce a mimikou sochy z přebalu poslední desky Agent Intellect věřím stejně bezvýhradně jako roky opakované výčitce “jak sis mohla ostříhat ty svoje nádherný dlouhý vlasy” jednoho páprdy od dědy z vesnice. Když vám řeknu, že druhou desku Under Colour of Official Right, tu s vlčákem na obalu, co cení zuby se stejnou vervou, jako Casey mimoděk cedí neskutečně silný a chytrý texty, poslouchám každej den už čtyři měsíce v kuse, nebudete se mi smát, že ne?

Jakmile Casey s kumpány vkročí na úsporné pódium zaplněného cihlového bludiště Basementu, ocitnu se ve smyčce, ze který není úniku. Nemá smysl rozpitvávat hloubku textů ani jejich přesný význam. Shrnula bych to tak, že pokud pojmenujete píseň po nechvalně známém útesu, ze kterého se svrhávali kriminálníci ve starověkém Římě “let them be shocked by gravity then the ground” (Tarpeian Rock) a nejsilnější píseň poslední desky vystavíte na otázce své umírající matky zaskočené předsmrtným třesotem těla (Why Does It Shake?), mluví to samo za sebe.

Z pódia se valí jedna věc za druhou, žádný zbytečný kecy. Perou to do nás pod tlakem a já jen doufám, že mi neexploduje hlava jako všem členům zástupu symbolizujícího tupost dnešní doby, kterému to kluci tak upřímně přejou v Tarpeian Rock. Joe si občas loajálně přihne ze své láhve jako my a já nevím, kdy naposled mně po koncertu nějaký kapely bylo tak jasný, kudy mám jít (nemyslím domů, volové).