Colours of Ostrava - den 1 - Zlobivý chtěj víc

Začátky se vyznačují divokostí. Rozbaluju batoh a proklínám personál outdoorového eshopu, nechali tam kódovací magnet. Když to nejde silou, jde to ještě větší... kleštěma, modrej inkoust z vložené ampulky mi teče po rukách a rozpíjí se stejně jako moje oči v prvním slejváku letošních Colours. Vinárnu jsem si už označkovala, nasávám lidi, vlhko všude, komíny na místě, vdechuju cigaretový kouř a vůně známé i neznámé. Co chcete slyšet? Chceš připálit? Kafe, kafe. Proplítám se mezi deštovými vílami, kopanec od espressa a do deště, do brutálního slejváku, sraz v podchodu, dívčinky s malinovými pusinkami bez pláštěnek, přilepené šaty, zaslepená touhou. Převlíct a pokusit se v letu zachytit první ocelově zabarvenou rukavici skafandru, kterou odhazuje Jane Fonda jako neodolatelná Barbarella - The Ills. Instrumentálka, jedna z koncertně nejaktivnějích slovenských band. Dvě kytary, basa, bubny, kluci do toho řežou snaživě. Žánry se střídaj zběsile - postrock, shoegaze, math rock - i během písní až nevím, kde mi hlava stojí a jestli se mi zdá ta urputnost sympatická.

Mám bejt otevřená, ale flákota, kterou mi hodí údajná naděje britského rocku Nothing but Thieves, smrdí na dálku. Hlavní stage pro kapelu, jejíž zpěvák by měl přes usta nosit lepící pásku, nejen aby si do huby nebral Where Is My Mind od Pixies. Uf. Sápu se po další rukavici, kterou odepínají se strohostí sobě vlastní B4 se svými krautrockovými předělávkami Plastiků. Jak mi v Malostranské besedě sedli, nemůžu se tady v té dunivé okleštěnosti chytit ač by jeden řek, že zataženo, industriál a rezavý plechy prohýbající se pod sekanou němčinou jsou pro ně ideální konstalace. Mezi oblaky se zjevuje měsíc, přihořívá, poodhalování horních partií a bum. Nic tam není. Tame Impala, které jsem neuváženě pasovala na hvězdu čtvrtka nepředvedou nic než lentilky pod kobercem. Lačně olizujeme spoře nabízené psychedelické barvivo ve chvílích, kdy nevzrušeným davem probíjí věci z prvních dvou desek. Ale pak? Pak je tam ta hnusná lepivá čokoláda. Pachuť na patře. U kterejch dveří se z nich stala tklivá nudná popina? Obligátní konfety, efekt Flaming Lips se nekoná, nemaj holt po bocích podia kozaté roztleskávávačky.

Neupínat na minulost, opakuji si mantru cestou na znovuvzkříšené shoegazery Slowdive a všude vidím modrovlasé dívky. Klín, který odhalí blištivě oděná Rachel Goswell nemůže nelapit. Pohlcuje a já vzrušená odhaluji jak hluboký může ponor být. Utíkáme do louží mezi neupovídané skalní a vyměnujeme si dojaté pohledy. Tenhle reunion je fatální. Ale je tu mantra, pamatujete? Nezapomínám na budoucnost, chci víc a zlobivý holky obvykle nekončej u klína, končej na Brodce, zabořený v bahně a utančený k životu. Dost se o ní napsalo, polský Pop Idol z roku 2004 a ted? Vím, že se tam tím neprostupným davem musím protlačit a nelituji. Bíle oděná kapela, Brodka ve vlajících kalhotách si na módu potrpí, víme. Neskutečně mile komunikuje v polštině i angličtině. Poslední deska, do které se mi nesnadno pronikalo, naživo lomcuje tělem a přináší kýžený čtvrteční vrchol.