Colours of Ostrava: Všichni ti muži...

Muži mě vždycky zajímali víc, než by si zasluhovali, nejinak je tomu poslední den Colours of Ostrava. Výhoda je, že dnes se nelámou srdce, ale spíš kyčle. Počasí si nás konečně bere na milost, sem tam kapka, občas letos nedostatečné slunce, které změkčuje unavené tváře do krásy.

Do nohou vlije lehkost Pandoo. Projekt studenta pařížské Sorbonny Jana Hrubého letos vyhrál soutěže Startér a 1Band2Play, hned od začátku je jasné proč. I to přirovnání k Owenu Palletovi částečně sedí. Na pódium si přizval chlapce s violoncellem a houslemi, kterých se během krátkého setu chopí i on sám. Bravurně ovládá looper a zpívá bezchybnou angličtinou melodickým hlasem tak, že doslova lítám v protrhaných ostravských oblacích.

Mangovo-pepřovej dipíček proteče nepovedeným kelímkem a postříká mi černý punčochy, otírám ubrouskem, olizuji prsty. Scéna, která by ideálně zapadla do brakového světa divočáka Jakuba Kaifosze. Z Boy Wonder&Teen Sensation je Lazer Viking/Sabrehart, plive kolem sebe pořád stejně vášnivě. Můžete mu vyčítat přebujelé sebevědomí a tisíc jiných věcí, ale nikoho, kdo se umí tak pěkně svíjet do rytmu rokenrolového neumětelství, sahat si do rozkroku, mrkat na holky s kmitajícím jazýčkem a poulit oči jak žába před infarktem na české scéně neznám. Po dvacetiminutovém setu padá Kaifosz při přelézání zábran do prachu, pivo odmítne se slovy:“Já nepiju, tak si to strč do prdele” a po odzpívání jedné písně mezi publikem mizí v zákulisí. Pro ty, co by si mysleli, že jde o vtip, se ještě jednou vrátí, “Díky, čau.” Dlouho jsem se takhle nepobavila, a to i těma kyselejma ksichtama kolem sebe, kteří si myslí vždycky mají nárok na šedesát minut zábavy v plastikovém obalu.

Pak je tady tklivý rozněžnělý muž na hlavní stejdži - britský písničkář Passenger s hitem Let Her Go. Jistá milá osoba by řekla, že má skříplý koule (dámy prominou). Já nevím, že těm lidem pořád tak chutná lepivá limonáda. Prý “hlas, co zní, jako kdyby elf zůstal celou noc vzhůru, kouřil, pil a přitom vyprávěl své příběhy přátelům.” Nic proti romantice, ale ty koule by mu měla nějaká elfka zkontrolovat dřív, než se rozteče na pódiu.

Že je česká elektronika ve výsostné formě, potvrdí Brňák Leoš Hort alias HRTL, chtělo by to slyšet někde v klubu ve tmě. Mohl by vzít do učení Nathana Fakea, jehož set zdaleka neuhranul jako ten Hortův. Jako někdejší zapřísáhlá kytarovková dívenka upaluji na The Vaccines - rozpolcená -, psychedelický začátek argentinské dvojice usazené v Berlíně Mueran Humanos je chytlavý. Pokud jste nestihli, zahrají dnes v Praze na Sedmičce.

S The Vaccines je to podobně jako s Last Shadow Puppets, za zenitem. Na písně z první desky se nicméně skáče pěkně a myslí si to i většina kolem. Napadá mě, že letos se tady moc davově nejuchalo, škoda. S textem Post Break-Up Sex je seznámena hromada lidí, a tak sborově ječíme: “Post break-up sex that helps you forget your ex”. Závěr dramaturgicky bezchybný, ale co taky zkazit na legendě elektronické taneční scény Underworld, že? Rick Smith a Karl Hyde jsou lety sehraná dvojka, která nestačila ustrnout na místě. Osobní komunikace s publikem dělá hodně a Rickovy kyčelní pohyby mě nepřestávají fascinovat, zkouším to doteď. Rez, Cowgirl, Born Slippy, Everything Everything i poprvé hraná skladba z nové desky Barbara, Barbara We Face a Shining Future. Splněný teen-age sen. “Připadáme si tady jako doma, děkujeme”, zní z pódia. Rádo se stalo, přijďte zas.