Energie davu? Nasrat. (Yak)

Neznám moc mrtvých Francouzů, co mi udělali radost, Édouard Levé je čestná výjimka. Díky němu vím, že se při svém grafomanství nemusím vejít do formy. Budu psát fragmenty jako on. Nenapíšu knihu Sebevražda a pak se nezabiju jako on sám deset dní po doručení rukopisu vydavateli. Opakování je zločin. To snad radši podvaatřicátý zkusím být, případně za svítání napsat větu podobnou té jeho.

“Jeden můj strýc potkal muže svého života, když jel pomalu svým červeným autem se stahovací střechou po pařížských ulicích, dotyčný muž, maďarský emigrant, byl zoufalý a nazdařbůh kráčel, než spáchá sebevraždu, můj strýc u něho zastavil a zeptal se ho, kam jde; už se do nejdelší smrti neopustili.”

Důležité pro tenhle text je slovo “maďarský”. Cesta na tenhle report londýnské spásy rokenrolu, která vůbec nezní britsky, trvala díky zpoždění žlutého moru zhruba tak dlouho, jako cesta do proslulých lázní v maďarském Rábu (Győr). O tom, že následný přesun z Hlaváku na kýžený Strahov mě stál dvě duše a tři, dobře, dva skoro zlomené kotníky, nemluvě. Situaci zklidnil až drink večera podle Olivera Burslema, který při dotazu na to, kým by byl, když ne hudebníkem, odpověděl: “Margaret z Birkenhead (1878-1968) v sobotu večer když tančí foxtrot nebo waltz, tedy jen za předpokladu, že si předtím dala dvě sklenky ginu.”

Z výše uvedeného chápete, že stoner/punkrocková předkapela Acid Row z Plzně mi utekla, což je jedině dobře. Názvy písní jako Lucifer a Mr. Dickinson mě děsí podobně jako syndrom ruka, noha, ústa, který bez ptaní hromadně napadá děti ve školce. Zkrátka zapomeňte, že v den vašich narozenin k vám bude svět milosrdnější. Radši si nechte připálit cigaretu a sledujte, jak mladince vypadající frontman Yak odhazuje růžovou kšiltovku s nápisem Roy Orbison a vbíhá na úsporné pódium. Je teď módní psát metatexty, nevím jestli to budu umět jako David Zábranský v aktuálním monodramatu Herec a truhlář Majer mluví o stavu své domoviny, ale co už:

Bylo to víc než pěkný. Burslem má ještě hezčí pusu než Jagger a nemá v ní botox. Měl by se nechat trochu vostříhat (vím, kdo mu poradí). Před koncertem vypadal trochu smutně, že ho nikdo nepoznal, ale já mu to přeju, protože neodpověděl na mý otázky v rozhovoru, kterej si nikdy nepřečtete. I když uznávám, že s ním to má díky jeho vtipu smysl jedině naživo. Zahráli i dvě nový věci, který nejsou tak dobrý jako ty z debutu Alas Salvation. Bála sem se, jak to bude znít naživo, jestli ta syrovost a náhlý přechody v písních zvládnou. Zbytečné. Bylo to ještě stokrát syrovější, intenzivnější, rychlejší a vášnivější. Zase se dostalo na mojí obsedantní představu, zda by si to šlo rozdat v rytmu bubnů. Tentokrát ne. Andy Jones do toho mlátil s vervou podobnou té Šostakovičově ve svých allegrech. Já tam slyšela hodně psychedelie, jiný zase starý americký soul. Všechno drželo pohromadě jako dráteníkem opravené hrnce - fest. Taky díky návykovému riffu z jednominutovky Alas Salvation, který se vynořoval z různých podobách v průběhu celého setu. Burslem si sám vytváří ňáký udělátka, který pak mačká nohou. Ne, komerčně to využít nechce. Musíte si udělat vlastní. Umí taky hrát nohou na klávesy. Návaly hluku, kvičení kytar, odbočky, stupňování agrese, šeptání, šílenství. Všechno tam bylo. K divočině britských vystoupení to ale mělo pořád dost daleko. Odezva publika nebyla vlažná, snad trochu opatrná, a tak se hoch se silně vyvinutým smyslem pro vnímání energie davu, ani nenutil předstírat, že hraje nejlepší koncert svýho života. Nechcete přidat? Nasrat.