Rock´n´rollová tancovačka The Peacocks a Wayward Caines

V pátek 21. února ožilo pražské Rock Café pod nádechem zašlého rock’n’rollu padesátých let, oprášeného řízným punk rockem v podání švýcarského rockabilly tria The Peacocks a multikulturní německo-americko-české formace Wayward Caines.

Pokud jste už alespoň nepatrně přičichli k nové ostřejší generaci Elvise Presleyho, Jerryho Lewise a Billa Halleyho, pravděpodobně se shodneme na tom, že najít kapelu, co si zvládla pořídit kontrabas, ovládá všechny Travoltovy triky s pomádou a nakupuje v Black Hearts, nebude hledání jehly v kupce sena. Pokud k těmto kritériím přihodíte důraz na melodickou folkovou linku s kytarovým riffem, co jednou kouzlí víc do country, podruhé do punk rocku, vyjde vám famózní rockabilly set. Ten, jehož zásluhou gang The Peacocks přitáhl na úterní rock’n’rollovou tancovačku víc než jen pár skalních fanynek filmové adaptace Johnnyho Cashe, kterému se frontman Hasu Langhart až záhadně moc podobá. Kvalitní muzika, kterou trojice složená z bratrů Langhartových a bubeníka Jürga Ludera umí náležitě prodat. Zatímco Simon za basou házel koketní pohledy, co by i z barmana na protější straně sálu udělaly povolnou lolitu, zpěvák Hasu si nelámal hlavu s nažehlenou košilí, ikonicky černou, a nekontrolovatelně brázdil podium. Svíjel se blíž a blíž k třesoucí se podlaze a připomínal Cashe v dobách jeho amfetaminové závislosti. Vypalovačky Gimme More, After All nebo Up And Down z posledního alba Don’t Ask jsou takovými tanečními fláky, že nutno litovat snížených stropů, které by nejedné dámě pocuchaly lokny, a poněkud klaustrofobních prostor, jež bránily davu odvázat se do swingu, shagu či akrobatických prvků rock’n’rollu. Na druhou stranu Peacocks a jejich hudba oplývají takovými mystickými vibracemi, že i kdyby tam všichni tři jen stáli v pozoru, stejně byste věřili na rock’n’roll.

Další kulturní vložkou byla punkrocková sedmička Wayward Caines. Pro hudební záškoláky novinka, pro ty, co poctivě sjíždí line-up Mighty Sounds, dobře známá parta, která v červenci u Čápova Dvora rozhazovala svižné rytmy a plážové míče. Tentokrát sice s žádnými suvenýry kluci nedorazili, za to ze čtyř měst, ze tří států a ze dvou kontinentů přivezli pořádně nakopnutou punkovou všehochuť. Nedošlo tak na trapnou situaci, jež bývá osudem předkapel, kdy frontman plácá dlaněmi nad hlavou a povzbuzuje publikum, aby z nich dostal víc než jen zírání, občasné zhoupnutí a v nejhorším skandování hlavní kapely. Waywardy si celej „rokáč“ parádně užíval.

Takže s těmi, co meškali, se uvidíme napřesrok u další plesové sezóny anebo na mírně dekadentnější zábavě, při příležitosti dalšího Mighty Sounds.