Rozcuchaná modrá langusta, vibrafon a ti další (Walk Away)

Jsou spolu 30 let, vydali 11 studiových alb a šlape jim to jako v nejlepších letech. Na své kulatiny předvedli jízdu napříč fusion jazzem a potěšili vzácným hostem.

V pátek se sotva plahočíte z práce, zavíráte netbook, v hale potkáte přátele a najednou se vezete do Polska, konkrétně do slezského Rybniku. Proč? Hraje tam Eric cosicosi. Prý hraje jako nikdo, je to světová hvězda, byl v kapele tentononc. Dobře, tak jedem. - Po páteční show už ta jména nezapomenu. Eric Marienthal hrával s Chickem Coreou a teď patří mezi nejoriginálnější a nejrychlejší saxofonisty současnosti. Když jej spojíte s ostřílenými pardály Walk Away, dostává se člověku vydatná porce fusion jazzu s historií. Vydali 11 studiových alb, ale ani na jednom neuslyšíte, co se dělo v Rybniku. Důvody jsou tři: Eric s vervou dubloval a rozbíjel všechny saxofonové party, většina náhravek zní oproti živé moderně zastarale a večer byl vlastně výroční exhibiční besídkou. A věřte nebo ne, i po těch letech dokážou svými sóly jeden druhého udivit a rozesmát. V roce 1985 chodili na stejnou školu a spolubydleli na kolejích, od té doby odehráli doslova stovky koncertů. Do důchodu se ale nechystají. Průměrný věk na pódiu byl přibližně 55 let, průměrný věk v publiku jakbysmet, a přesto šlo o mladistvou show plnou nápadů.

Když pomineme Erica, exceloval především Bernard Maseli. Vibrafonista s rozcuchanými vlasy a obřími zuby, tak trochu alien. Mává kolem sebe paličkami a hraje k vlastní radosti naprosto mimo očekávání spoluhráčů. Vzpomněli byste si na modrou langustu hrající slavnou melodii Under The Sea v Malé mořské víle Ariel? Ne, nezbláznila jsem se. Na tomto koncertě bylo možné všechno. Došlo i na Ericovo oblíbené číslo: vyzvat k napodobení nástroje publikum není nic těžkého, takže mnohem raději zkouší kapelu. Ta samozřejmě spolupracuje, zpívá, blábolí, hned na to se strhne divá funky bouře a pak si jen tak pro legraci připomenou nějakou smooth osmdesátku. Po třech přídavcích nakonec vystoupí konferenciér a praví: "Děkujeme za nádherné přijetí. U Walk Away jsme ho předvídali." Možná to nejsou nejlepší jazzmani na světě, ale chvílemi jsme o nich tak smýšleli.