Rudolfinum za časů Korey

V sále Rudolfina vystoupil Korejský národní orchestr, jenž reprezentuje oficiální proud interpretující lidovou korejskou hudbu. Zahrál skladby v tradičním korejském hudebním stylu pungnyu. Dle oficiálních vyjádření je pungnyu uměleckou formou odpočinku, která odráží vkusný životní styl typický pro kolektivistickou i individuální zábavní kulturu Koreje. Dříve sloužilo pungnyu jako nástroj pro odpoutání se od materiálna a světských tužeb s cílem nalezení klidu mysli. V moderní Koreji pungnyu reprezentuje elegantní aristokratickou filozofii staré korejské společnosti, symbolizující klid zenu.

V Praze tento hudební styl představilo 19 nejpřednějších korejských hudebních mistrů, ryze klasický program obsahoval osm skladeb rozdělených do dvou částí. V první půli zazněla kompozice Cheonnyeonmanse, dále Chunaengjeon s expresivně úsporným tancem Song Young-in v epickém kostýmu a s doprovodem Rakeum Gugak Ensemble. Ve skladbě Gagok (Chosudaeyeop) se zpěvu ujal Ha Joo-hwa a doprovodu Yangjupungnyuakhoe Ensemble. Závěr první části patřil úryvku z divadelního představení Shimcheongga „Pan Shim otevírá oči“ v klasickém stylu Pansori. Jeho vznik se datuje do 17. století a je založen na monologu jediného herce, který osciluje mezi zpěvem, vypravováním a tělesnými gesty. Scénu představil Jo Sang-hyeon za minimalistického doprovodu bubeníka Yim Yeing-ima. Více epický než-li zpívaný výstup byl prokládán bouřlivým potleskem korejských návštěvníků, ale tato část bohužel tuzemcům, bez řádného překladu, smyslem jaksi unikla.

Druhou část otevřel tradiční korejský nástroj geomun-go se skladbou Geomun-go Sanjo. Hrál na něj Cheong Dae-seong a na buben janggu ho doprovázel Kim Chung-soo. Poté následovala asi nejemotivnější skladba celého představení, Saengso byeongju Suryongeum, hraná na úžasné ústní varhany Sanghwang, jež ovládal Cheong Dae-seog, a bambusovou flétnu danso, na níž hrál Gwak Tae-gyu. Závěr patřil známé korejské lidové skladbě Arirang, jež zazněla ve čtyřech variacích a v podmanivé interpretaci zpěvačky Yi Chun-hui. Zcela nakonec pak zahrál kompletní ansámbl asi nejvíce oficiální skladbu Sujecheon, jež se táhla s onou pověstnou asijskou rozvláčností plující arytmicky v řádu chaosu. Její název nese přání věčného nebeského života.

Korejské tradičně netradiční nástroje jsou na hony vzdálené od temperovaného ladění a tempo skladeb pluje jako člun na klidné hladině řeky Hangang. Ucho běžného Evropana si tak musí chvíli zvykat na tonalitu i rozvláčnou rytmizaci. Jakmile se ale uspěchaná mysl uklidní a oprostí se od balastu všedních dní, otevře se jí pohled do malebné krajiny, jež je vymalována místy v sice až příliš kýčovitých barvách, ale oplývající vnitřním kouzlem a úchvatnou vnější formou. Táhlé instrumentace doplněné o výpravné kostýmy tak začnou pomalu a nenápadně protékat až ke kořenům srdce, ovšem aby tento drobný pramínek vymlel hluboké koryto řeky, musí mu srdcem proudit pravděpodobně po celý život.

Rudolfinum je jedním z nejprotežovanějších a zároveň jedním z nejlepších pražských sálů pro interpretaci klasické hudby. Jeho vnitřek je okázalý a pompézní, až na jediné místo. Tím místem je orchestřiště, které bývá většinou zaplněné objemným orchestrem evropského typu. Židle, stojánky na noty, bassbombardony, tympány a ztučnělá těla akademiků tak mohou krásně zakrýt ošoupané parkety, špinavé a zašlé zdi, či složené kabely. Ale onu bezútěšnost úzkého pruhu pódia, kam se soustředila veškerá pozornost publika, bohužel nedokázal devatenáctičlenný ansámbl drobných Korejců zakrýt. Společně s nenaplněnou kapacitou sálu tak inscenace působila lehce lacině. Což ale byla jediná skvrnka na kráse tohoto orientálního klenotu.

Nyní víme, od jakých mistrů se učili a z jakých kořenů vyrůstají korejští Jambinai, jež v letošním roce vydali kritiky ceněnou desku A Hermitage.