Michal Pařízek | Články / Sloupky/Blogy | 08.03.2024
Přelom února a března ve znamení výletů, nejdříve tradiční Ment, týden nato zase pohádkový Leiden. Report taky někdy bude. Dělo se toho spoustu, možná nejsilnějším zážitkem ale byla návštěva Kunstmuzea v Haagu. V hlavní roli Max Beckmann, Piet Mondrian, De Stijl. A Can.
Damo Suzuki byl samozřejmě král. S Can strávil sotva tři roky, ale právě ono období je pro mnoho fanoušků zásadní. Faktem je, že jeho vokální improvizační schopnosti byly na podobné úrovni jako ty nástrojové jeho spoluhráčů. A to rozhodně nebylo nic obyčejného. Suzuki nedávno odešel do úplně jiného orchestru, sotva dva týdny nato vyšla – v rámci oficiální série koncertních záznamů kapely, za kterou stojí Mute – nahrávka z května roku 1973, kdy Can hráli ve slavné pařížské Olympii. Vůbec první nahrávka ze zmíněné série, kde se objevuje Suzuki, v rámci načasování šlo zjevně o náhodu, která si tedy zahrála hodně divnou hru. Pustit si cestou vlakem z Leidenu do Haagu právě tuhle desku byla taky náhoda. Nebo nevím.
Na kolejích dunivé riffy kapely z Kolína nad Rýnem fungovaly náramně, ale to byl teprve začátek. „Vyhraď si na muzeum víc času, je tam taky největší kolekce Mondriana a De Stijl na světě,“ bylo mi řečeno. Jenže. Už při příjezdu k muzeu mě budova fascinuje, s vodními nádržemi vypadá jako ztělesněný klid a majestát. A co teprve, když se dostanete dovnitř. Zážitek sám o sobě, art deco v plné parádně, všechno neskutečně ladí, všechno nádherně zachované. Na stránkách muzea si pak přečtu, že architekt Hendrik Petrus Berlage, který má budovu na svědomí, přímo pro tuto příležitost vymyslel speciální cihlu o velikosti 22 x 11 x 5,5 cm, ze kterých je celá budova složená. Toho si návštěvník samozřejmě nevšimne, ale je to zcela příznačné. Všechno sedí do posledního detailu, vsadil bych se, že i maltu ředili jinak. Symetrie na piedestalu. A do toho mi hlavou jedou nekonečné cyklické řetězce rytmů a Suzukiho improvizace v „jazyce kamenného věku“, jak říká Ian Harrison z Mojo.
Vlastně ani nevím, zda rituální seance Can fungují lépe mezi pastelově barevnými dlaždičkami muzejních chodeb nebo mezi ostrými hranami a zkreslenými tvářemi postav na obrazech Maxe Beckmanna. Procházím sály a všechno se propojuje. Na jednom místě Beckmannovy expozice je promítána ukázka z Kabinetu doktora Caligariho, sluchátka si nechávám a dělám dobře, škrcený zvuk analogového syntezátoru Irmina Schmidta k legračně horrorovým scénám pasuje mimořádně. Stará dobrá Evropa, projede mi hlavou. Čas je plochý kruh a kultura do určité míry taky.
Nakonec devadesátiminutový záznam zvládnu hned dvakrát. Vejde se totiž i do čistých linií školy De Stijl. U broadwayské boogie-woogie trávím dlouhé minuty, ale ještě déle u křesel Gerrita Rietvelda. Symetrie, divnost, pohodlí. Právě tak si připadám, všechno zapadlo, kam mělo, jako v komfortním křesle. Kdybych bydlel někde okolo, tak se do Kunstmuzea chodím uklidňovat jednou týdně. „Opozdil jsem se o několik životů,“ říkal Pavel Zajíček.
Dneska v osm večer s Kim Gordon, šípy Tokyo Drift a Yanntraye a pochopitelně Can, přijdou taky Moimir Papalescu & the Nihilists. Combo Chimbita nebo Sheherazaad. The Initiates Piece.
Rozhlasový pořad Šejkr poslouchejte na Radio 1.
Tracklist:
Nadine Shah – Even Light
Kamasi Washington – Prologue
Kim Gordon – Dream Dollar
Shabazz Palaces – Take Me to Your Leader feat. Lavarr the Starr
Yanntray, Tokyo Drift – O dům dál
Combo Chimbita – Nene Dub (Mixed by Ticklah) 4:11
Amy Aileen Wood – Rolling Stones feat. Fionna Apple
||ALA|MEDA|| – um'khonto feat. Phelimuncasi, DJ Paulo
Leonard D Messina – Osmoses
Real Bad Man X Lukah – The Initiates Piece feat. billy woods
Verde Prato & Bronquio – Agertokian neskatila
Josh Johnson – Free Mechanical
Can – Paris 73 Fünf
The Ex – Soon All Cities
Use Knife – True - Love Not
A Place to Bury Strangers – Change Your God
Žen – Nedamise
Martha Da’ro – For So Long
Kim Gordon – Psychedelic Orgasm
Amaro Freitas – Encantados
Sheherazaad – Koshish
Jahari Massamba Unit / Karriem Riggins / Madlib – Otis' Tambourine
Moimir Papalescu & the Nihilists – Tell Me You Love Me
Boeckner – Euphoria
Combo Chimbita – Margarita
The Waterboys – Don't Bang The Drum (Livingston Mix)
ilustrace © Max Beckmann
Michal Pařízek 26.07.2024
Všechno dobré, něco výjimečné, vytržení s sebou přinesla Aunty Rayzor a vyloženě roztomilí Irreversible Entanglements. Zejména Camae Ayewa, která se chtěla boxovat.
Štěpán Nezbeda 18.07.2024
Jelikož nejpohodovější filmová přehlídka letos přinese víc promítacích sálů a projekcí, může se hodit pár tipů na snímky.
Michal Pařízek 14.07.2024
Tento text nemá být obhajobou ani reportáží, berte ho jako pokus o zprostředkování zážitků z určitého místa v areálu. A pokus mírnit rázná hodnocení a zbrklé analýzy.
Michal Pařízek 12.07.2024
Rozhovor s Libuší Jarcovjákovou pro mě byl jedním ze zásadních zážitků prvního pandemického období, dělali jsme ho někdy na jaře, v době, kdy už začínalo být trochu hezky, ale ulice…
Veronika Havlová 07.07.2024
Nicméně od té doby hudební a obzvlášť koncertní snímky ve Varech vyhledávám, obzvlášť pokud se promítají ve Velkém sále.
Veronika Havlová 04.07.2024
Scéna, v níž se devět tetiček snaží umlčet dvojici mladých žen tím, že jim ritualizovaným sborovým zpěvem vyjadřují bezmeznou účast a lásku, je zatím jedna z nejmrazivějších, které jsem tu…
Veronika Havlová 02.07.2024
Ta samozřejmost, s níž mě zařadil do skupiny “my”, a předpoklad, že přece logicky musím chodit na filmy s LGBTQ+ tematikou, když jsem sama jedno z písmen, mě trochu zarazila.
Veronika Havlová 30.06.2024
Tehdejší hvězdou byl Robert DeNiro, který při vstupu do sálu při pohledu na shromážděný dav rezignovaně vydechl: “Oh, Jesus…”
Michal Pařízek 28.06.2024
O to smutnější bylo číst text Josefa Chuchmy, který se do určité části domácí kulturní publicistiky opřel neurvale i jalově zároveň.
Filip Hastík, Veronika Havlová, Štěpán Nezbeda 20.06.2024
Z letošní nabídky vybíráme dvanáct tipů napříč sekcemi, Janžurku mezi nimi nenajdete – ta bude kolem druhé odpolední u Puppu.