Sir Chloe: Je hrozně těžké rozlišit, co je pravda a co ne

Sir Chloe mohli skončit ve škatulce one-hit wonder, když se jejich song Michelle stal před pár lety virálem na TikToku. Naštěstí to byl pro kamarády ze školy pouze začátek. Během pandemické proluky indierocková kapela z amerického Vermontu dospěla a zpět do plného hudebního provozu naskakuje s debutovou deskou I Am the Dog. O tom, jak fungují nové skladby naživo, ale třeba i proč se vzdalujeme zvířatům, jsme si povídali, v předzvěsti českého koncertu Sir Chloe na festivalu Metronome, se srdcem a hlasem skupiny, Danou Foote.

Je to měsíc od vydání alba I Am the Dog. Jaký byl jeho dopad na tebe, kapelu?

Poslední týdny jsme strávili hlavně koncertováním, což je něco krásného, obzvlášť když máte ještě čerstvou nahrávku. Je pro nás užitečné a důležité, že můžeme rovnou živě prezentovat to, na čem jsme předtím tak dlouhou pracovali. Nemyslím, že by to na nás ale mělo nějaký zásadní dopad, spíš je zábava hrát nové skladby naživo. A čím více má publikum času naposlouchat nové písničky, tím víc je s námi zpívá. Z toho máme velkou radost.

Jste si teď jistější novým zvukem?

Určitě. Když vyšlo první EP, nehráli jsme vůbec. Teď už jsme skutečně sehraní, koncertování s novými věcmi nás neskutečně baví, a zároveň se každý cítíme dobře, když můžeme stát na pódiu. Album navíc dokazuje, že jsme jako kapela dospěli.

Při psaní desky jste prý přemýšleli o tom, jak budou songy fungovat naživo. Naplnila se očekávání?

Absolutně. Vše jsme psali právě s tím, aby to fungovalo především na koncertech. A teď, když se to konečně děje, je to velká síla. Nejradši mám teď song Hooves. Rychlé písničky mě obecně baví, všichni skáčou a vyblázní se a je skvělé cítit tu energii.

Takže tour běží, jak jste si představovali?

Je to naše první evropské turné, hrozně jsme si užili dva týdny v Británii. A vím, kam se těšíme nejvíc – do Varšavy. Je to tam neuvěřitelné, skvělé jídlo, nádherné město a publikum šílené.

Původní záměr byl napsat desku ze psího pohledu, což vycházelo ze tvého soužití s problémovým zvířetem. Nakonec je to ale trochu jinak…

V době, kdy jsem měla toho psa, jsem si mnoho věcí představovala jeho očima a můj původní záměr byl skutečně napsat album z jeho perspektivy. Nakonec se to ale vydalo úplně jiným směrem. Deska je hlavně o hledání kontroly nad sebou samým a zvládání chaosu, který je teď všude kolem.

Co z desky cítím, je vůle měnit věci v životě a nebát se změn.

To rozhodně. Taky si kladu spoustu otázek, které pak nejsou zodpovězeny. Ale od toho otázky občas jsou.

Myslíš, že se lidi podobají zvířatům?

V některých aspektech asi ano. Ale taky si myslím, že jsme se jim vzdálili. Způsob, jakým fungujeme, jak vnímáme a zpracováváme svět kolem sebe, jak konstruujeme realitu a jak se projevujeme sociálně, je teď jiný, komplikovaný. Před dvě stě lety jsme byli zvířatům mnohem blíže.

A nejsme teď více izolovaní i jako lidi? Třeba v kontextu covidové pandemie?

Lockdown se všemi udělal to, že jsme teď mnohem více připoutaní ke svým digitálním hračkám, jakkoli nám technologie přinesly i hodně dobrého. Zároveň ale homogenizovaly to, jak přemýšlíme. K tomu přidej spoustu informací a názorů, které nemají žádné vědecké nebo logické základy, to nás sráží a brzdí. Ztratili jsme to, co je důležité – pravdu. Je hrozně těžké rozlišit, co je pravda a co ne, a to nás odvedlo daleko od toho, abychom dokázali být jeden k druhému upřímní.

Moje nejoblíbenější písnička z desky je Obsession. Přidala jsi nějakou novou závislost do své sbírky?

Popravdě ano. Nedávno jsem se vrátila ke čtení, to je moje aktuální závislost. Teď na tour na to mám spoustu času.

Co čteš?

Momentálně knihu The Indifferent Start Above, která je o Donner Party, což byla v 19. století skupina imigrantů v USA. Cestovali z východního pobřeží do Oregonu, po cestě čelili spoustě překážek, a tak jim to trvalo mnohem delší dobu, než mělo. Knížka se věnuje dobývání západu a obecně imigraci, čemuž se ve školách nevěnuje dostatečná pozornost. Tohle jde naproti tomu skutečně do hloubky, je to nesmírně poučné čtení.

Když jsme u historie, ve škole jsi hrála na trubku a flétnu, uslyšíme je někdy v písních Sir Chloe?

To by bylo fakt cool! Upřímně jsem o tom nepřemýšlela, ale budu!