Slib mi, že nezapomeneš snít (Austin Antoine + Moonchild)

Austin Antoine se musel narodit pod šťastnou hvězdou. Je skvělý rapper, bavič, zdatný stand-up komik, zpěvák, performer. Při úvodním představení rovnou začal s tím, že „fakt nechceš být bez práce v LA”, ale když už se mu to přihodilo, začal se poflakovat a vlastně ho to baví. Nahrává voiceovery do reklam, protože umí říkat všechny ty rychlé fráze „máte-li o zboží zájem, volejte 0092…“ Chechtali jsme se a zobali mu z ruky.

„Kdo je tady na rande? A kdo si tím není jistý, ale doufá, že to jako rande dopadne?” Pro všechny, kteří měli rande, zahrál stejně jako pro ty, co mají rande jen sami se sebou, přece „to je taky cool!”. Neutuchajícím hecováním si nakonec vyprosil nejen sborový zpěv, ale taky pokřikování přání, která pak promítal do vybraných tracků. A ty suverénní falzety! Střídal je s oceánskými hloubkami, soul, blues, pak zase hip hop… Kdyby nepouštěl beaty a atmo do podkresu, neštěžovali bychom si. Chvíle, kdy zpíval a capella, byly nejlepšími toho večera. Výstup otevíral hitovkou Don’t Forget to Dream a jejím samplem jej zase ukončil. Slíbili jsme si, že až zavřeme oči, budeme snít a pak odešel jako Oldřich Nový.

Moonchild jsem objevila relativně nedávno a dočkali se čestného místa v mém snídaňovém playlistu. Pokud bych si je poslechla pozorně, bylo by mi došlo, co se v Akropoli rychle vyjevilo - že podmanivý hlas frontmanky Amber Navran, který po právu zmiňuje mnoho anotací kapely, nerovná se podmanivý zpěv. A že i s podmanivým hlasem můžete zpívat monotónně a bez výrazu.

Jejich repertoár je stejně sladký a pestrý jako obal desky Little Ghost z roku 2019. V podobném retro koloritu byly laděné i hypnotické projekce, které ctí barevnost čerstvě vydaného alba Starfruit. Tříčlenná kapela složená z multiinstrumentalistů odehrála vynikající set a nástrojů zaznělo nepočítaně. Klávesy, akustická kytara, dechy a saxofony s trubkou jely unisono - tohle všechno fungovalo. Neo soul, new school jazz, R’n’B a příjemný groove poprosím zabalit s sebou. Jen jsem ten typ, co potřebuje, aby se zpěvačka aspoň chvílemi odmlčela.

Projev Amber Navran je velmi specifický. Jako by zpívala šeptem, nedělá pauzy, feelingy natahuje mimo takty, nectí fráze a do nekončícího proudu popěvků navíc pouští i samply back vokalistek. Užila jsem si pouze pár songů, nejstreamovanější Too Much to Ask, What You Wanted, zbytek mi splýval. Takže k ovesné kaši si je klidně dám, ale to už bude dílem algoritmu, nikoli vědomá volba.