Jiří V. Matýsek | Články / Reporty | 26.10.2022
Tak kdypak asi bude to nové album? Myšlenka, která se mi – a určitě jsem nebyl sám – honila hlavou, když jsem procházel vysočanskou halou na koncert The Cure. Frontman Robert Smith o ní mluví už dlouho, do setlistu se postupně probojovaly čtyři velmi výrazné písně, deska doslova „visí ve vzduchu“, ale detaily obestírá mlha tajemství. No nic, The Cure stejně svoje koncerty staví jako široce rozkročené best of, které hraje na fanouškovskou nostalgii.
The Cure sice stárnou – pomalu se blíží k polovině páté dekády na scéně, publikum se jim ovšem stále omlazuje. V O2 areně tak vedle sebe stáli zasloužilí bělovlasí fanoušci, čtyřicátníci, pubertě ledva odrostlá mládež, vystajlovaní gotici, pankáči i nemálo kopií Roberta Smithe. Bylo plno, v případě téhle haly až po střechu.
Večer načas zahájili, stejně jako před šesti lety na témže místě, skotští postpunkeři The Twilight Sad. A nebyl to žádný otvírák z povinnosti, pro ukrácení čekání, pro možnost si zahrát před velkým jménem. Tahle formace je už dávno hotová, za sebou má čtyři velmi dobře přijaté desky a pódium – a publikum pod ním – dovedou ovládnout lusknutím prstu. Hutný zvuk, který kupředu nesl přímočarý beat, klávesové plochy a shoegazeová špína kytar, rozhodně nebyl do počtu, ačkoliv i těch čtyřicet minut už ke konci splývalo.
The Cure hráli v Čechách poosmé, z toho šestkrát v Praze – a stejně to vypadalo, že je to baví a že jsou u nás rádi. Dobře naladěný a skvěle zpívající Robert Smith, který se během dlouhého instrumentálního otvíráku Alone procházel po okraji pódia a prohlížel si publikum a v dalších skladbách se i mírně do tance zavrtěl, živá, mezi sebou čile komunikující kapela, přídavky, které základní blok šestnácti skladeb natáhly o dalších deset, na O2 arenu překvapivě dobrý zvuk – samá pozitiva. Pravda, moc se nemluvilo, ale ono by nějaké vyprávění a košaté děkování narušovalo atmosféru skladeb, které hledí spíše do zákoutí duše, než aby extrovertně mávaly vnějšímu světu.
Úvod v podobě rozsáhlé novinky Alone byl trochu náročným soustem, publikum se naplno rozjelo až s druhou Pictures of You z desky Disintegration, ze které se nakonec hrálo nejvíce. Další tři nové písně And Nothing Is Forever, Endsong a I Can Never Say Goodbye zafungovaly podstatně lépe a těm prověřeným se zdatně vyrovnávají. Po dvě a půl hodiny The Cure vyzobávali perly ze svého bohatého katalogu a těšili posluchače jak povinnými hity, tak nenápadnými skladbami. Friday I’m in Love je po těch letech možná otravná, ale na koncertě je to spolehlivý moment, který navzdory vší rozjuchanosti vyvolá zamrazení v zádech, podobně funguje i nataženým intrem doplněná A Forest nebo letitá tečka Boys Don’t Cry. Dobře namíchaný setlist dal dost místa o poznání méně nápadným písním jako From the Edge of the Deep Green Sea nebo Burn, která před lety vyšla až na albu raritek a b-stran singlů.
Samotný koncert měl starosvětský vibe. Kapela byla maximálně soustředěná, dění dotvářela pouze světla a střídmé, převážně abstraktní projekce. V centru dění byla jen a pouze hudba. Temná, zadumaná, smutná, ale nikoliv depresivní. Spíše melancholická, jako to šumění deště, které se linulo před začátkem koncertu a bylo tak povznášející.
The Cure (uk) + The Twilight Sad (uk)
24.10.2022 O2 arena, Praha
Tomáš Jančík 28.03.2024
I tak, nebo právě proto vyzařuje Kaleida stále přitažlivější hřejivý komfort, ze kterého se těžko odchází.
waghiss666 24.03.2024
Moc krásnějších ženských jsem na pódiu neviděl, a to opakovaně. A Annet X to o sobě ví, nestydí se za svůdnost a ladně tančí na hraně s podbízivostí.
Akana 24.03.2024
Pří ohlušujících noiseových náletech se především Hessels s Moorem svíjeli se svými nástroji s takovou bezuzdností, až to bylo o strach.
Michal Mikuláš 20.03.2024
Vstupenky na nenapodobiteľnú írsku disco queen boli v nedeľu popoludní už nedostupné. No wonder...
David Čajčík 20.03.2024
Unikátní zážitek, kdy je možné vidět jedny z největších jmen amerického kreativního či tech průmyslu, hollywoodské hvězdy vedle stovek a stovek zcela neznámých hudebních projektů.
Michal Smrčina 17.03.2024
Nadšení bylo všudypřítomné, k hale přijelo pár autobusů zapálených výprav. Možná nevěděli, co SaSaZu znamená, možná jim to bylo jedno.
Kryštof Kočtář 15.03.2024
Po zvukové stránce v něm – obdobně jako rovněž dvojice Dead Can Dance – namíchalo koktejl ze surovin z celého světa, avšak rozhodli se jej vypít v berlínském techno klubu.
Tomáš Jančík 13.03.2024
Zpoza rohu ulice slyším šum, z dálky vidím ve tmě modře svítící neon a pod ním nespočet hloučků převážně studentů. Co bylo dál?
Julia Pátá 12.03.2024
Každá další píseň se vznáší mezi klidně usazeným publikem, proplouvá kolejemi a mizí společně s vlaky jednou za čas projíždějícími kolem pražské MeetFactory.
Jan Starý 11.03.2024
Někdo poslouchal v nábožném vytržení, někdo mával vlasy do – některého – rytmu, nadšení ale působilo celkem univerzálně.