Starosvětské nahlížení do temných stínů duše (The Cure)

Tak kdypak asi bude to nové album? Myšlenka, která se mi – a určitě jsem nebyl sám – honila hlavou, když jsem procházel vysočanskou halou na koncert The Cure. Frontman Robert Smith o ní mluví už dlouho, do setlistu se postupně probojovaly čtyři velmi výrazné písně, deska doslova „visí ve vzduchu“, ale detaily obestírá mlha tajemství. No nic, The Cure stejně svoje koncerty staví jako široce rozkročené best of, které hraje na fanouškovskou nostalgii.

The Cure sice stárnou – pomalu se blíží k polovině páté dekády na scéně, publikum se jim ovšem stále omlazuje. V O2 areně tak vedle sebe stáli zasloužilí bělovlasí fanoušci, čtyřicátníci, pubertě ledva odrostlá mládež, vystajlovaní gotici, pankáči i nemálo kopií Roberta Smithe. Bylo plno, v případě téhle haly až po střechu.

Večer načas zahájili, stejně jako před šesti lety na témže místě, skotští postpunkeři The Twilight Sad. A nebyl to žádný otvírák z povinnosti, pro ukrácení čekání, pro možnost si zahrát před velkým jménem. Tahle formace je už dávno hotová, za sebou má čtyři velmi dobře přijaté desky a pódium – a publikum pod ním – dovedou ovládnout lusknutím prstu. Hutný zvuk, který kupředu nesl přímočarý beat, klávesové plochy a shoegazeová špína kytar, rozhodně nebyl do počtu, ačkoliv i těch čtyřicet minut už ke konci splývalo.

The Cure hráli v Čechách poosmé, z toho šestkrát v Praze – a stejně to vypadalo, že je to baví a že jsou u nás rádi. Dobře naladěný a skvěle zpívající Robert Smith, který se během dlouhého instrumentálního otvíráku Alone procházel po okraji pódia a prohlížel si publikum a v dalších skladbách se i mírně do tance zavrtěl, živá, mezi sebou čile komunikující kapela, přídavky, které základní blok šestnácti skladeb natáhly o dalších deset, na O2 arenu překvapivě dobrý zvuk – samá pozitiva. Pravda, moc se nemluvilo, ale ono by nějaké vyprávění a košaté děkování narušovalo atmosféru skladeb, které hledí spíše do zákoutí duše, než aby extrovertně mávaly vnějšímu světu.

Úvod v podobě rozsáhlé novinky Alone byl trochu náročným soustem, publikum se naplno rozjelo až s druhou Pictures of You z desky Disintegration, ze které se nakonec hrálo nejvíce. Další tři nové písně And Nothing Is Forever, Endsong a I Can Never Say Goodbye zafungovaly podstatně lépe a těm prověřeným se zdatně vyrovnávají. Po dvě a půl hodiny The Cure vyzobávali perly ze svého bohatého katalogu a těšili posluchače jak povinnými hity, tak nenápadnými skladbami. Friday I’m in Love je po těch letech možná otravná, ale na koncertě je to spolehlivý moment, který navzdory vší rozjuchanosti vyvolá zamrazení v zádech, podobně funguje i nataženým intrem doplněná A Forest nebo letitá tečka Boys Don’t Cry. Dobře namíchaný setlist dal dost místa o poznání méně nápadným písním jako From the Edge of the Deep Green Sea nebo Burn, která před lety vyšla až na albu raritek a b-stran singlů.

Samotný koncert měl starosvětský vibe. Kapela byla maximálně soustředěná, dění dotvářela pouze světla a střídmé, převážně abstraktní projekce. V centru dění byla jen a pouze hudba. Temná, zadumaná, smutná, ale nikoliv depresivní. Spíše melancholická, jako to šumění deště, které se linulo před začátkem koncertu a bylo tak povznášející.