Supergroup ne tak super (Petbrick)

Dvojici jmen Igor Cavalera a Wayne Adams není třeba představovat. Oba zasloužilí hudebníci, jeden na poli divné elektroniky (Ladyscraper, Big Lad) a druhý tvrdé metalové hudby (Sepultura) vytvořili nasrané a hlasité duo Petbrick. Spojení, které proběhlo zhruba před rokem, vyvrcholilo albem „I“. Necelá třičtvrtěhodina industriálního groove metalu prošpikovaného harshnoiseovými kolážemi a breakcoreovými rozmary, oživené vody digital hardcore. Zvuk tvoří živé bicí a laptopové modulování s pomocí několika kontrolérů. Pro Adamse to není první projekt podobného složení (Big Lad), nicméně až tu se setkáváme s jasnou formou, která má hlavu i patu, drtí kosti a ždíme adrenalin.

Nadšení z nizozemského festivalu Roadburn, kde Petbrick hráli společně s Deaf Kids, se do Prahy nepřeneslo. Klub Underdogs‘ se nezaplnil ani z poloviny a komorní atmosféra působila zvláštně odtažitě, vyjma pařící trojice u podia. Čistá zvědavost, nic víc, nic míň.

Předskočil audiovizuální SolSol. Zarostlý cápek „dronil“ temnými zvukovými stěnami a pulzujícími basovými frekvencemi. Kouř, repetice a zacloněný projektor, který zřejmě záměrně pouštěl jen část z roztočených spirál a šrafované hmoty připomínající narůstající letokruhy. Abstraktní představení bylo spíše kulisou k hospodskému tlachání na baru nebo s Petbrick u merche.

fotogalerie z koncertu tady

„Zkouška byla docela hlasitá, bude to chtít špunty,“ slyším od promotéra. Hlasitost však nebyla tím, co trhalo uši, byla to nesouhra obou muzikantů, kteří jako by se nedokázali domluvit, kdo povede. Cavalera svými údernými a chytlavými groovy je to první, co člověka chytne, ať už se jedná o mocné tom tomy ve skladbě Guacamole Handshake nebo zuřivý d-beat při Raditional Facial. Vzorně se držel předlohy, i když tu a tam nestíhal rytmus (Crack Baby). Roztěkaný Adams naopak zkoušel improvizovat a ujíždět od studiových verzí, nestačil se ale vracet nebo vyplňovat prostor, který mu Cavalera nabízel, a spíše ho bořil. Breakcoreové tendence ulítnout si ukojil při songu Roadkill Ruby, ve kterém zazářil ostře nasekanými amen breaky a chaotickými modulacemi. Hlukové plochy držely pochmurnou atmosféru a podporovaly intenzivní bicí.

Statické publikum začalo reagovat potlesky až ke konci setu. Petbrick si toho nevšímali a nedávali jim ani prostor. Přes častou krkolomnost si koncert, který budil dojem generálky před nadcházejícím festivalem Le Guess Who?, užívali. Mají nacvičeno? Asi ano, ale do Utrechtu kvůli tomu nepojedu.