Tady velí kapitán a Hiromi, přepínám (Colours of Ostrava 2022)

Podle Jiřího Buriana je v pořádku, že je Kapitán Demo kontroverzní a rozděluje společnost. Na Colours Of Ostrava to ale vypadalo, že jej bezezbytku hltal každý, od dětí po babičky. Protože naservíroval hodinu důvtipného špásování a úderné společenské satiry. Příklad: před písničkou To je to kouzlo nechal otočit celé publikum čelem vzad a pravil, že až na počítá do tří a zatočí svým Arabeliným prstenem - ale musíme se dívat hodně pozorně tam na ten komín - vzlétne čmelák. A vzlétl! A později si půlka z nás sundávala pravou botu - to byl takový sociální experiment. Minutu na to jsme ji ochotně vyhazovali nad hlavu, taženi smíchem a nadějí, že ji ještě najdeme. Hodný benga, ADHD, Marylin Monroe nebo Párty - co na tom, že koncert chvílemi sklouzával k tyranii happy hardcorem, když má o vás kapitán takový zájem? “Jak se máš, bráško? Doufám, že jste byli spokojeni. Všechno v pořádku? Chutnalo vám?” Už jen pozorovat umělecké tlumočnice, jak se snaží kanonádu humoru překládat, bylo něco. A Jordan Haj i Givi Cross vydatně pomáhali. Zlatíčka!

Kéž bychom se k hlavní stagi nevraceli na Princess Nokia. To byl fakt průser. Oukej, diva z ghetta možná umí rapovat a zařídit si dobrou crew, ale veškerou práci oddřel DJ, plytké vrtění v topíčku a kalhotkách prostor před scénou pomalu, ale jistě vyprazdňovalo a když jsme šli v druhé půlce koncertu znova okolo, došlo na nejhorší. Do úplného ticha ne zrovna zdařile zpívala I Miss You od Blink 182, dlouho, bez pointy. Uondanější být nemohla.

Naštěstí s Franz Ferdinand se to obrátilo. Byli, resp. především jejich frontman Alex Kapranos byl tak zdatný v projevu a v komunikaci s davem, že ten přes přeháňku neprořídl. A šlape jim to stejně jako deset let zpátky. Bára Zmeková zraje a její popůlnoční koncert v Gongu s velkou kapelou měl vše, co jsme si mohli přát. Místo tria nastoupilo hned osm skvělých muzikantů, obsazení s harmonikou, tenor saxofonem, saxofonem, trumpetou, houslemi a violoncellem navíc udělalo z poetické tvorby epickou. A mezi hosty byl i Oskar Török, se kterým si Zmeková odehrála jen ve dvou píseň Máky. Co víc si na dobrou noc přát?

fotogalerie z festivalu najdete tady

Bez Zmekové a hostů bych oka jen tak nezamhouřila. Měla jsem plnou hlavu předchozích koncertů, EABS a Hiromi. Polský inovativní fusion jazz zněl do lijákovitého deště, zatímco se pod Full Moon Stage tvořilo malé moře a my se bokem tísnili pod tunami zrezlé oceli. Šlo o démonický set, kterému nepříznivá noc překvapivě jen přidala. Naopak Hiromi zářila - světově uznávaná pianistka a skladatelka, vášnivá performerka a držitelka Grammy proslula především extrémně rychlou až šokující hrou. Stačila minuta vystoupení, aby se strhl první frenetický potlesk. A posluchači s ním pak často nepočkali ani do konce sóla, s atmosférou komorního orchestru pro piáno a smyčcový kvartet zážitek rozhodně neměl moc společného. Sama rozjívená Hiromi málokdy udrží vážnou tvář, vestoje bouchá do strun pod rezonanční deskou, chvílemi zatíná pěst a mává s ní v rockových gestech. Přitom téma nebylo snadné - představila svou čtyřdílnou Silver Lining Suite, kterou tvořila během pandemie. Její části jsou pojmenované podle emocí a stavů, se kterými se skladatelka vyrovnávala: Isolation, The Unknown, Drifters a Fortitude. Zazněly všechny, nádavkem mimo jiné jazzové variace na motiv ze Smetanovy Vltavy, chcete-li Kočka leze dírou.

Jeden přídavek zdaleka nestačil. Z rohu sektoru se opakovaně ozývalo “Šílené, bravo!”, slečna za mnou popisovala svému partnerovi, že moc víc už na nástroje snad ani předvést nejde. Odcházeli jsme se slastně přitroublým výrazem s nádechem údivu, stejně jako v poledne po představení The Runners. Děkujeme.