„Tam, odkud jsme, krásně zpívají ptáci, a vzduch je naplněný hudbou.“ (Vivat vila)

„Nejdříve přijde pila, pak záběr na vodopád, hotel a lesy, ze kterých stoupá pára.“ S Ondřejem Štindlem u stolu rekognoskujeme záběr po záběru znělku Twin Peaks, která právě zní nad mokrou zahradou Kralovy vily, a náramně se u toho bavíme. B4 právě dohráli svou maturitu z Kraftwerk a PPU, úplně jsem zapomněl, jak moc mě jejich Die Mitternachtsmaus baví. Naživo dostávají krautrockové verze německy zpívaných písní Plastic People of the Universe ještě další rozměr. Libor Staněk, dramaturg přehlídky Vivat vila, si jako náramný fanoušek českého undergroundu právě tuto podobu B4, která už nějakou dobu nevystupuje, objednal. V Prachaticích, na samotném prahu Šumavy, toho ale bylo k vidění daleko víc, festival postavený okolo aktivit spolku Živá vila se vyloženě vydařil. Akce, kde zvukař v pauzách mezi kapelami pouští soundtrack k Twin Peaks, nemůže dopadnout špatně.

Festivalový happy end ale přišel už několik týdnů před samotnou akcí. Cílem festivalu Vivat vila byla záchrana funkcionalistické budovy Kralovy vily, kterou měl spolek před několika lety krátce v užívání, aby ji posléze byl nucen vrátit zpět do péče města. Tam ale vila opět chátrala, i proto vznikl festival, který měl původně obsadit historické centrum a upozornit na nečinnost okolo budovy. Nakonec byla architektonická památka opět vložena do rukou spolku, a tak bylo možné dvoudenní festival uspořádat právě tam. Celý příběh okolo vily byl podrobně popsán zde, už při letmé prohlídce objektu je zřejmé, kolik za těch několik týdnů pořadatelé udělali práce. Odměnou jim byla návštěva okolo 250 diváků, což vůbec není špatné číslo. „Na Prachatice dobrý,“ směje se po posledním koncertě v sobotu v noci místní rodák Ondřej Bambas (Česká televize, Český rozhlas Vltava), který celý festival moderoval. Nejen na Prachatice, dodávám, a moc rád.

Zmiňovaná Kralova vila, okolo které se celý festival točí, působí skutečně impozantně. Baví majestátní otevřené prosklené průčelí, stejně jako zachovalé schodiště nebo balkónek v patře, u kterého byla umístěna kavárna. Součástí programu byly komentované prohlídky, pořadatelé se snažili snad každý roh vyplnit nějakou aktivitou – dole pod schody našla místo nášivkárna, nahoře vedle kavárny zase swap a svůj humorný textil přivezli i Knedlo zelo wear. A když už nebylo do místnosti co dát, tak se tam alespoň udělala chill out zóna. Zjevná pečlivost věnovaná drobným detailům, které měly na pohodlí návštěvníků zásadní vliv, způsobila, že se u vily asi každý cítil jako doma. A to nejen návštěvníci, ale i kapely, což většina z nich stvrdila skvělými sety. Souhra Šimanského s Niesnerem nutí k dojetí i zamyšlení, které se ale nátlakem Kaplan Bros. rázem změní v tanec. Bráchové svůj pověstný drive během pauzy rozhodně neztratili, vlastně naopak – nové věci jsou téměř raketové. Povedené sety odehráli Fotbal, Please the Trees nebo skoro domácí Kalle s akustickou kapelou, kteří ve vile vystupovali podle svých slov již potřetí. Breathing z kompilace Full Moon 10 je naživo naprosto kouzelná. A na brněnské Sinks se ve vile dokonce pogovalo. Asi nejvíc překvapili Billow, jejichž nové písně jsou mnohem popovější a otevřenější než dříve, s nečekanou dávkou zcela odlišné energie. Krása.

fotogalerii z festivalu najdete tady

Skvělí Dingo dohrávali hodně dlouho po původně plánovaném konci, skandované vyvolávání je donutilo hned ke dvou přídavkům. Tajuplná aura kolem téhle pražské kapely přesně zapadla do opojné a útulné atmosféry v zahradě vily. Možná i proto v průběhu jejich koncertu konečně přestalo pršet, sobotní celodenní déšť byl jedinou chybkou na kráse báječného víkendu, ale nevypadalo to, že by to někomu vyloženě vadilo. Obě stage byly dostatečně v bezpečí, do vily neprší a pod stan také ne, stejně tak bylo všude dostatek místa pro odpočinek, nějaké to jídlo z místních zdrojů nebo jen drobný pokec, kterých v zahradě probíhalo spousta. Ani po posledním koncertě se nikomu nechtělo domů, jak to tak na povedených akcích bývá.

Po chvíli se vydávám pomalu do města, někteří nadšenci ještě míří do místního klubu Hrozen na after party, mě včerejší ukázka místního koloritu stačila. Raději usedám na lavičku na náměstí a přemýšlím. Malé akce jako festival Vivat vila jsou strašně potřebné a důležité, tady i díky komunitnímu přesahu, nejde jen o hudbu. Otázkou je, zda se uchytí v plné konkurenci mnoha dalších akcí, které se letos nemohly uskutečnit, zda se ho vůbec povede do nabitého festivalového kalendáře zařadit. (A velmi podobné to bude s naším Moody Moon Noizem.) Jenže ono nejde jen o to vměstnat se do nějakého seznamu, ale dělat věci, které nám přijdou důležité. Tohle by možná mohlo být i poučení z tohoto bláznivého roku. „Beru to tak, že když zachráníme vilu, zachráníme tím kousek našeho světa,“ říká moc hezky Libor v rozhovoru, na který odkazujeme výše. Přesně tak to je. A každý jednotlivý kousek je mimořádně důležitý. Byla by škoda se jich dobrovolně vzdávat.