Na pozvání platformy Synapse Knowledge přijede do pražské MeetFactory americký producent a režisér Stuart Swezey. Recenzujeme jeho dokument Desolation Center.
Na pozvání platformy Synapse Knowledge přijede ve středu 21. září do pražské MeetFactory americký producent a režisér Stuart Swezey. Ten v první polovině 80. let zorganizoval kdesi v kalifornské poušti tři improvizované festivaly alternativní hudby a umění, což následně inspirovalo vznik takových akcí jako Burning Man či Lollapalooza. Swezey kromě masterclass promítne svůj dokument Desolation Center (2018), věnující se právě těmto pouštním tripům. Zajít si na něj zdarma na Smíchov není od věci, jakkoliv film má své limity.
Za nejvýraznější lze považovat fakt, že Swezey točí snímek sám o sobě, a navíc v něm i vydatně vystupuje. Jednostranně vyprávěn je tak dojemný příběh o tom, jak se banda losangeleských pankáčů šikanovaná policajty jednoho dne sebrala, odjela si hrát do pouště a tím mimovolně dala základy kultovním akcím, kterých se dnes účastní desítky tisíc lidí, včetně bossů ze Silicon Valley.
Čekat proto nelze kritickou analýzu událostí, spíše nostalgické vzpomínání aktérů. Ostatně, proč ne? Swezey nemá zájem o nestranný pohled a průnik, jeho síla spočívá v sestavování kroniky plné chvalozpěvných výpovědí přímých účastníků. Těží přitom z hvězdných jmen, na kameru mimo řadových návštěvníků a organizátorů mluví kapely jako Einstürzende Neubauten, Sonic Youth, Swans, Minutemen či Meat Puppets.
Ač se všichni zpovídaní shodují, že pouštní akce pořádané Desolation Center oplývaly extatickou atmosférou a některé tamní okamžiky měly až mystický rozměr, tvůrcům se příliš nedaří tento pocit předat. Ani o konkrétních manifestacích osvobození od jha konvencí uprostřed divočiny se příliš nedozvíme. Zmíněny jsou kolektivní zážitky, tu pamětihodná performance, tam večer pod vlivem LSD, doprovázený obligátními psychedelickými obrazci. Jakákoli intimní výpověď o konkrétních prožitcích jednotlivce však chybí, nahrazují ji abstraktní pojmy jako „svoboda“ či „atmosféra“.
Podobně ostýchavý je i samotný styl filmu. Téma hledání ideálního místa pro neomezené sebevyjádření a umění bez zábran je rámováno konzervativní plejádou mluvících hlav. Tu občas naruší dobové fotografie či videonahrávky z oněch akcí, které jsou na celém snímku tím audiovizuálně nejcennějším. Dokonce ani punkrocková muzika nakonec není vytěžena tak, jak by se od dokumentu zabývajícího se podobnou látkou dalo čekat.
Dokument Desolation Center vypráví o důležitém období americké alternativní kultury a mluví v něm zajímaví lidé o zajímavých událostech. Svým zpracováním a uchopením látky je ale nezajímavý.
Popkultura ovlivňuje naše volby možná déle a intenzivněji, než jsme si ochotni připustit. Hrdinové obrazovek nám „nenápadně“ radí, jak se oblékat, co jíst, jakým práškem prát prádlo, jakým vozem jezdit a kam se vydat na dovolenou.
Každé její album představuje nejen umělecký posun, ale taky autentický záznam dospívání v jeho nejintimnější podobě. Komentovaná diskografie.
Ďábel nosí Pradu, Konkláve, Hunger Games nebo Spotlight. Ale také nadšenecká Žranice, kterou Stanley Tucci spolurežíroval a podílel se i na jejím scénáři, nebo povedená gastro komedie Julie a Julia, kde s velkou elegancí, vášní a náklonností k věci ztvárnil podporujícího manžela ikony amerických televizních kulinářských shows Julie Child.
Aktuální alba jsou plná zašlých sluncí, stejně jako bezprizorních nadějí, dojde na explicitní slovník ostrovních humoristů, i éterické zurčení, které je ve skutečnosti páráním tělesných útrob bez závislosti na genderu. Silný týden.
V kuchařkách navzdory rozšířeným představám nejde o recepty. Knihy o vaření jsou pořád především knihami — a za všeho nejvíc záleží, jestli dokážou vytvořit svébytné univerzum. Člověk si musí kuchařku obydlet, pochopit její vnitřní logiku, morálku, nechat se omámit vypravěčem, aby si z ní mohl něco odnést. Aby v něm vskutku zůstalo i něco z ingrediencí a postupů, na nichž to údajně celé stojí.
Radio fm, edice sváteční počas rýchlej jazdy. Říkal taky někdo okurková sezóna?