Život je kolektivní nemožnost (Climax)

Je trochu zvláštní najednou všude číst, jak se Gaspar Noé vrátil do formy a natočil dost možná svůj nejlepší film. Jde totiž spíše o klasický případ tzv. vzácného umělce, takového, který si nikdy nepoškodil kariéru nějakým výrazně nepovedeným dílem a zároveň rozhodně netrpí nadprodukcí (pauza šest, sedm let mezi filmy je pro něj běžná věc), takže se něco podobného vlastně dá říct pokaždé, když udělá něco nového. Snad s výjimkou posledního filmu Láska, kde dal Noé až moc prostoru jedné věci, které mu nikdy nešla – dialogům. Jeho zbraně byly totiž odjakživa jinde: v síle obrazu, která díky halucinogenní kameře velmi často zafunguje podobně, jako kdyby byl divák pod vlivem nějaké psychedelické látky, v ledabylém a uvěřitelném přepínání mezi zuřivou agresivitou a chlácholivým objetím, v zachycení něčeho pravdivého v banalitách a snad i něčeho krásného mezi vší tou bolestí a zoufalstvím.

Moje první setkání s Noém bylo skrze Zvráceného (2002). A přesto kdykoliv si na ten film vzpomenu, první slova, co mě napadají, jsou něha, oddanost, starostlivost, láska… Ty dvě slavné naturalistické scény přijdou na mysl až pak. Fyzicky mnohem nepříjemnější zážitek je sledování Noého prvních filmů, bezvýchodného existenciálního příběhu pařížského řezníka, který se objevuje v krátkometrážním, ani ne hodinovém Carne (1991), a pak v klasickém debutu Sám proti všem (1998). Marnost a malost lidské existence, chlad, bezcitnost, prázdnota, osamělost, zoufalství, nenávist, nasranost, rezignace, nic jiného tam nenajdete. Svým způsobem extrémní verze Scorseseho Taxikáře nebo spíše toho nejdepresivnějšího od Abela Ferrary. Na rozdíl od něj se během celé doby ani jednou nezasmějete, víte, že se díváte „jen“ na film, ale stejně vám je špatně. To je přístup, který však Noé od svého třetího filmu Vejdi do prázdna (2009) přestal používat. Hranice mezi filmovým a reálným světem je jasnojasně vymezena, o jeho postavy už se ani nebojíme, netrpíme s nimi. Hlavním vypravěčem se už definitivně stává kamera a hrdinou tak můžete být vy sami.

Text vyšel ve Full Moonu #91

Jestli je Climax něčemu podobný, je to právě Vejdi do prázdna, jen tentokrát zažíváme takzvaný bad trip. Je rok 1996, taneční skupina se schází v jakési chatě, aby zde nacvičila svojí show a užila si následující večírek. Rok 1996 není moc důležitý, Noému šlo asi hlavně o to, aby mohl beztrestně používat estetiku devadesátek. DJ pouští Aphexe Twina, Daft Punk, Soft Cell, Garyho Numana, tanečníci předvádějí neskutečně nasnímané kreace (choreografie je o světelné roky dopředu před současnými klipy), věnují se banálním rozhovorům o sexu a utrpení, které jsou trapné i vtipné, protože je herci improvizují – a k tomu popíjejí sangrii. Do té ovšem někdo asi přidal LSD. Všem začíná být divně, ale každému nějak jinak. Lidé se třesou, potí, říkají nesmysly, mají strach, je jim fyzicky zle, úzko, dostávají panické záchvaty, prostě špatný trip. Anebo jen přemíra alkoholu, kdo ví. A to je zhruba všechno, zbývá instrumentální verze Angie od The Rolling Stones a je konec.

Climax často ani nepůsobí jako plnohodnotný Noého film (i s postprodukcí trval celý proces od námětu po výsledek lehce přes čtvrt roku), ale spíše jako pocta tomu, co v mládí nejradši sledoval a četl. V samotném úvodu sledujeme statický záběr kamery, tentokrát ale neslouží k zachycení něčeho brutálního, ale k tomu, abyste měli čas si během pár minut dobře prohlédnout, jaké knížky a videokazety Noé adoruje. A pak se můžete radovat, když odhalení všemožných odkazů, od těch zjevných (podivné místo, taneční soubor – Suspiria či zmítání se kolem zdi – Posedlost) až po ty hlouběji ukryté. O čem to ale, sakra, celé je? Netuším, vážně. Během hodiny a půl ve filmu nikdy nepřestane hrát hudba, iluze nekonečné zábavy neustále trvá, krutostem navzdory. To, že lidé odpadávají, nevadí, přijdou jiní. Tak snad že by se Noé snažil říct, ať na sebe dáváme trochu pozor a neděláme zbytečné píčoviny?