65daysofstatic a hranice majestátních setů

Na Flédě, v největším brněnském klubovém prostoru, proběhla před sezonou drobná rekonstrukce. A první podzimní koncert cyklu Enfilade byl vlastně také ve znamení stavění. Přesněji konstrukcí bohatých zvukových stěn a vršení velkolepých instrumentálních gradací. Uznávaná postrocková kapela 65daysofstatic a před nimi jen o trochu méně majestátní Sleepmakeswaves. Pro obě kapely to byl první koncert v českých klubech.

Australská čtveřice Sleepmakeswaves se vytasila s klasickým postrockovým uspořádáním. Dvě kytary, dunící basa, osudově znějící bicí a mikrofon zapojený jenom kvůli „thank you“ mezi písněmi. Stejně tak jednotlivé skladby se nesly víceméně v tradičním postrockovém duchu. Pozvolný začátek ve znamení vzájemně se proplétajících kytar, pozvolné rozvíjení melodií, repetitivní narůstání zvuku a nakonec velká sonická katarze. Člověk měl sice pocit, že tenhle postup slyšel už stomilionkrát, ale stejně jsem se přistihl, že v nejvypjatějších pasážích házím hlavou ve stejně zběsilém rytmu jako kapela i publikum.

Hlavní hvězda večera65daysofstatic ze začátku vynechala pozvolné kytarové úvody a koncert začala plnou palbou. Kytarista a basák odbíhali od svých nástrojů ke klávesám nebo dokonce k bubnům, Joe Shrewsbury se vpředu kytary nepouštěl a vzadu písně táhly přímé bicí. A úplně v pozadí všechno jistily samply. Ty byly znát hlavně u písní z aktuální desky Wild Light, kde elektronické podklady působily dokonce jako nejvýraznější prvek některých skladeb, nade všemi kytarovými stěnami. Přes střídání nástrojů ale nebyla barevnost zvuku tak bohatá, jak by mohla být, což působilo možná dojmem kompaktnosti, na druhou stranu také stereotypně a unyle během vcelku dlouhého setu.

Celkový výraz byl zvláštně chladný a mrazivý, písně 65daysofstatic evokovaly představu krajiny pod ledovou krustou, dovedu si představit instrumentální plochy jako soundtrack ke postkastrofickému filmu z nové doby ledové (65days na svém kontě jeden soundtrack mají – sci-fi Silent Running z roku 2011). Zdálo se, že zcizující výraz je záměrný, energie jako by se přenášela někde pod povrchem, a publikum ji chytalo ve vrchovatých dávkách. Bylo pro mě tak trochu překvapením, že 65days mají u nás poměrně početnou základnu a při úvodních, jemně klavírních tónech Radio Protector, poslední písně před přídavkem, bylo vidět, že naprostá většina diváků dostala přesně to, co chtěla.

Závěr majestátního setu byl strhující, ale zároveň mi probleskovala hlavou otázka, kde vlastně leží hranice vyčerpanosti postrockových možností. 65days se snaží na novějších deskách problém překlenout větším obratem k elektronice, ale zdá se, že starší písně ve znamení klasických gradací mají naživo větší sílu. I když je člověk vtažený do velkolepého vršení zvukových zdí, nemůže se po nějaké době stát, že tyhle postupy začnou působit ohraně?