Aerodrome Festival: Alice in Chains jako fantazie

Metallica patří už spoustu let k velkým fandům grungeové kapely Alice in Chains. Partu ze Seattlu vzala s sebou na šňůru k Černému albu a v devadesátém třetím jsme Alici málem viděli v Brně. Jenže frontman Layne Staley měl tehdy lapálie s drogami (kdyby jen tehdy, že), a předskokany tak na poslední chvíli dělali Sucidal Tendencies. Když Metallica koncertovala v Praze v devadesátém šestém, dobře si pamatuju, že během přestavby pódia hrála jako kulisa celou dobu eponymní deska Alice in Chains (ta s třínohým psem na obalu). Když ve stejném roce natáčela kapela akustický živák pro MTV, nechyběli v sále ani členové Metalliky – proto taky na začátku skladby Sludge Factory zní krátký úryvek z Enter Sandman. Zkrátka a dobře, to, že se Alice in Chains objevili na seznamu vystupujících kapel na pražském Aerodrome festivalu spolu s Metallikou, není žádná náhoda.

Nám, fanouškům kapely, může být jen líto, že jsme si ji nemohli užít s původním frontmanem. Náhradník William DuVall se však ukazuje jako zdatný imitátor. Když v šest večer spustili Alice in Chains na výstavišti Them Bones, začal jsem na chvíli věřit na převtělování duší či co. K nerozeznání od originálu. Frázování i pro Staleyho charakteristický „kozí mečák“, to všechno zvládl DuVall věrně zrekonstruovat. Otázkou zůstává, zda má opravdu tak podobný hlas nebo se prostě jen rozhodl potlačit v kapele vlastní osobnost a osobitost. Kapela jako celek odvedla naprosto suverénní práci navzdory vyloženě zdechlému publiku, které dávalo najevo, že si přišlo vystát důlek na jiný kvartet. Pořádně se probralo snad jen dvakrát, při Man in the Box a Would. Byl jsem zvědavý, jak DuVall spolu s kytaristou a druhým zpěvákem Jerrym Cantrellem zvládají naživo pro kapelu tak charakteristické dvojhlasy. Jednoduše to byla paráda, ze které až běhal mráz po zádech. Pokud si dobře pamatuju, rozjeli se pánové hlasově, a to opravdu jen mírně, pouze v Last of My Kind.

Alice in Chains probrali v hodinovém setu ukázky ze všech pěti alb a stihli se zastavit i u ípíčka Jar of Flies. Smekám, že tváří v tvář metalovým hrozičům zahráli křehkou Nutshell. Když se loučili intimní protiválečnou zpovědí Rooster, bylo mi to líto, klidně bych ještě dvacet minut snesl. Nejsympatičtější ve srovnání s tím, co mělo přijít, byla pokora a absence manýr. I tomu nahoře, co ovládal počasí, se znovuvzkříšení Alice in Chains líbili, takže vypnul déšť a nechal vykouknout sluníčko – symbolicky v okamžiku, kdy Cantrell zpíval fantastickou Grind – „Let the sun never blind your eyes.“ (Provazy deště přišly až potom.)