Alice in Chains v hlukové kouli

Vysoko nastavená laťka, proklatě vysoko. Pět let staré vystoupení Alice in Chains na pražském Aerodromu považuji za jeden ze svých nejsilnějších koncertních zážitků. Přestože tehdy kapela hrála v podvečerním slunci a před polomrtvým publikem, překonala svým výkonem a nasazením headlinera – však taky na Metalliku pak pořádně sprchlo. Alice in Chains jsou společně s Pearl Jam posledními mohykány hudebního stylu grunge, který v první polovině 90. let pobláznil (nejen) Ameriku. Nostalgie je mocná, a přestože Alice in Chains oslaví příští rok třicetiny od vydání debutu Facelift, zájem tu pořád je – a pražský koncert byl vyprodaný dlouho dopředu. Před vstupem do budovy jste tak mohli potkat fanoušky s cedulemi Koupím lístky, v samotném Foru Karlín pak fanoušky s vtipnými tričky Alice in the Temple of Pearl Garden. Bylo zaděláno na parádní atmosféru, už před vystoupením Black Rebel Motorcycle Club byl solidně zaplněný nejen prostor pod pódiem, ale i obě galerie.

Trio ze San Francisca odehrálo solidní porci garážového rocku. Jako předkapela Alice in Chains jsou Black Rebel Motorcycle Club ideální, i u nich si mikrofon předávají dva zpěváci a v ideálním případě se jejich hlasy potkají a protnou. K tomu připočtěte neúnavnou rytmiku Leah Shapiro – víc sexy než holka s kytarou je už jen holka za bicí soupravou. Na to, že hrála teprve předkapela, potěšil slušný zvuk, v němž se neztrácely vokály ani osvěžující foukací harmonika.

Po půlhodinové pauze zahájili svůj set hlavní hvězdy, i když tohle spojení k Alice in Chains prostě nesedí – už před pěti lety jsem ocenil absenci rockerských manýr či rádobyvtipných proslovů. Jerry Cantrell je úžasný kytarista, ale rozhodně to nedává na odiv až na druhý balkon. A že v Karlíně vystřihl hned několik parádních sól, za Them Bones a Nutshell se dočkal zaslouženého aplausu. Na úvod zahráli Alice in Chains skladbu Bleed the Freak ze zmíněného debutu, načež hned skočili do novodobé historie skupiny – z alba Black Gives Way to Blue vytáhli koncertní jistotu Check My Brain. Setlist poctivě zmapoval celou diskografii, včetně dvou EP Sap a Jar of Flies. Nejvíce příspěvků pocházelo pochopitelně z průlomového a, troufnu si říct, klasického alba Dirt, což publikum nadšeně kvitovalo. Bylo přitom jedno, jestli zrovna hraje Down in a Hole, Dam That River nebo Junkhead, která měla na turné svou premiéru – z tak mohutného a nadšeného singalongu mrazilo v zádech. Přídavkovou Would pak nechala kapela z větší části odzpívat fanoušky.

fotogalerie z koncertu tady

Zážitek rušil jen nedobrý zvuk, který místy dával termínu „hluková koule“ nový rozměr. Schválně jsem se během koncertu zkoušel několikrát přemístit, nic naplat. Dvojnásob to mrzelo u utopených vokálů, protože když mohli a bylo je slyšet, předvedli se Cantrell i William DuVall ve velmi dobré formě – zpěvák a kytarista DuVall si mě získal nejpozději tím, jak zvládl náročnou Sludge Factory z eponymní desky z roku 1995. Nejvíce jsem si tak užil poloakustické kousky Your Decision, Nutshell a No Excuses. Koho vinit? Zvukaře, který točil volume do červeného, nebo akustiku Fora Karlín? Na svou druhou návštěvu u Alice in Chains budu vzpomínat hlavně díky fantastickému publiku.