Alvik Late Leaves: naposledy s Anyou

„Dnes z důvodu zvukové zkoušky od 17 do 19 hodin zavřeno,“ stálo na vývěsce velkých dveří. Nezbývalo, než s dalšími nedočkavci postát ještě několik minut v nečase a kapelu Alvik, která ve čtvrtek 21. listopadu hrála v Jazz Tibet Clubu, sledovat přes sklo jako mlsní psi klobásu.

Alvik může v některých ohledech připomínat skupinu N.O.H.A. V obou případech jde o početné mezinárodní sestavy, pro které je pojítkem Praha, s velkým záběrem stylů namíchaných v energický koktejl s tím, že hudební kroky N.O.H.A. směřují více k world music, zatímco Alvik se cítí skvěle ve variacích na jazz. Nyní se v jejich „kapelním sívíčku“ objeví také stejná odrážka - odchod zpěvačky (samozřejmě ne jedné a téže). Členové N.O.H.A. se s touto skutečností vypořádávali nejedenkrát a zatím to nikdy neznamenalo konec. Jakým směrem se budou Alvik ubírat bez americké zpěvačky Anyi Stuart, ukáže budoucnost, pravdou ale je, že olomoucký koncert v rámci Late Leaves Tour byl výborný.

Každý z umělců na pódiu byl výjimečný a pro celek nepostradatelný. Na první pohled zaujaly videoprojekce francouzského VJe Gyomha, u kterých ale nakonec člověk pozornost dlouho neudržel. Anya totiž každý tón, akord i slovo procítila nejen svým hlasem, ale také tělem. Pohyblivé obrázky z plátna jako by se zhmotnily. Krásná sóla na saxofon a další dechy předvedl Bharata Rajnošek, v očích diváků bylo vidět nadšení a ruce k potlesku nemusel přemlouvat nikdo z přítomných (možná i kolemjdoucích). Zajímavé a nepředvídatelné momenty byly v mnohých případech ze světa elektra a z pod rukou Auduna Nedrelida.

V playlistu zaujaly dvě navzájem konstrastující písně. Singl Impression z posledního alba Your Name Here, vydaného v loňském roce, překvapil jednoduchou chytlavou popovou melodií (v dobrém slova smyslu), odlišnou polohu nabídla Anya s kontrabasistou Petrem Tichým v jednom z přídavků, při němž se roztančený parket snadno přeladil na intimní prožitek obou hudebníků.

Alvik hráli v Olomouci naposledy v roce 2009. I kdyby to měly být zase čtyři roky, bylo by fajn vidět v Jazzu ještě jednou původní sestavu a slyšet Anyinou milou češtinou „Děkujeme vám moc!“. Vyčkávání na dešti před prosklenými vraty, jako ti hladoví psi před řeznictvím, není překážkou.