Ambientní architekti (na Spectaculare)

Pro koncert dvou tvůrců ambientní hudby zvolili organizátoři Spectaculare osvědčené unikátní místo – CAMP. Na závěreční hudební večer festivalu pozvali dva německé producenty. Uwe Zahna alias Arovaneho a Mathiase Grassowa. Ti v multifunkčním sále vytvořili kontemplativní zvukovou paletu v kontrastu s deštivou jarní melancholickou oblohou nad Prahou.

Sál byl nasvícený tlumenou modrou. Arovane začal hodinový set se subtilním hmatovým oscilátorem a generovanými ruchy. Pracoval s minimalistickým setupem, zahrnujícím syntetizér, dotykový groovebox a semi-modularní rozhraní, vše doplněné o efektový pedál granulární syntézy. Tvořil nenápadně efemérní, přelévající se neuchopitelný prostor zvukových krajin, hřejivých nostalgických textur plynoucích nad časem, jaké známe z ikonických alb Atol Scrap nebo Tides, ze starší kolekce skladeb z přelomu nultých let.

Set bez špičkových IDM smyček byl místy unášivý, vyvolávající pocit izolace i radosti, tlumenĕ gradující, v němž nebyly patrné ostré hrany moderního zvukového designu, ale plížívá a citlivĕ rozvíjená instrospekce tvůrce.

Mathias Grassow na úvod pozval k mezihvĕzdnému cestování. Jeho setup se skládál ze dvou větších klávesových syntetizérů. Začal rozvíjet nekonečné, repetitivní elipsy, lety dlouhotonálními harmoniemi bez stimulující progrese. Jako postupné budování vrstev zvuku ve stoupající spirále k jejímu středu – Zdroji. Tam, kde se ambient protíná s architekturou a myslí, vzájemně expanduje. Přesto posluchač mohl nabýt pocitu, že Grassow má uši zamčené v minulém století, sonicky i technologicky, a to díky zvuku reflektujícímu ideje východních učení, tíhnoucímu k dronálnímu minimalismu, ale postrádajícímu epickou vizi současných skladatelů. Zvuku testujícímu trpělivost posluchačů až na konec univerza, k prvotnímu tónu. K Původní vibraci imaginace.

Zvuk v CAMPu byl výborně kalibrovaný, neohlušoval basy ani výškami jako klubové systémy. O vizuál se v živém VJ setu postaral tvůrce z Lunchmeatu Jan Hladil, jehož mnohavrstevnaté projekce vynikly na velkoformátovém plátně. Synergicky obohatil hudební rozměr a svými vizuálními kreacemi přidal další rozměry obraznosti, stejně jako rodící se skulptury neuronů zpomalené v čase nebo organické, mikrokosmické dekonstrukce štĕpící holografické fragmenty myšlenek na pozadí černého plátna digitálního prostoru mysli. Festival Spectaculare zanechal přemýšlivé diváky v němém úžasu, s věčnými otázkami na skutečnost, vesmír a naše místo v něm.