Amen, nůžky, papír (Kontroll a další v Rožnově)

Trefit do chrámu anarchie není jen tak. Rozcestníky tam nevedou, GPSka je pro sraby a každá mapa ukazuje něco jiného. Pro přespolní přijíždějící od ValMezu proto uvádím následující: třetí odbočka vpravo přes most, na vidličce doprava, pak dlouho rovně, dokonce tak dlouho, že i když si budete myslet, že už jste přejeli, musíte jet dál a pak opatrně zahnout doleva a doufat. Hororovými kulisami a zarostlým industriálem se nenechte rozhodit. Nemyslete na tmu, užívejte si adrenalin. Tolik cesta. Věřím, že cca dvacátá návštěva už se obejde bez kufrování. Virtuální plakát na webu předpovídal start 20:30, takže se začínalo lehce po deváté přesně v souladu s instrukcemi, které u vchodu spolu s oldschoolovým razítkem rozdával proti symbolickému vstupnému sympatický konferenciér.

Rozmístění instrumentů na pódiu nasvědčovalo tomu, že jako první se s kosou půjdou prát Tomáš (a) Palucha. Tou dobou bylo uvnitř asi o dva stupně víc než venku, kluci na sobě ale nedali nic znát. Ztuhlé prsty zahřáli o hrnky s horkým kafem, popřáli nám veselé Vánoce a ukázali, proč je Silver Rocket značkou vítězů. Magický dialog dvou kytar cudně zdobený klávesami a nohou poháněnou tamburínou. Pár efektů, nějaké ty smyčky, bezchybná atmosféra oněmělé krajiny. Obecenstvo ani nedutalo. Zazněly hlavně věci ze splitka s Unkilled Worker Machine, došlo i na jeden přídavek. Celkový dojem o chlup lepší než před půlrokem v Olomouci. Přestat v nejlepším, to dnes umí málokdo.

I přes obstojnou návštěvu a set, který zahřál na těle i na duši, oceňujeme čpící teplo propanbutanové bomby a doufáme, že tenhle koncert nebude náš poslední. Na věc jdou Kontroll. Drsní (anti)romantici z Kolína přivezli basu, dva virbly bez kotle a kopák vystlaný hadrama kdovíodkud. „Když vstupujete do Vrahu, jako byste vstupovali do katedrály,“ snaží se přihřát si hned zkraje polívčičku. Mají pravdu, podobně luxusních DIY špeluněk u nás mnoho nestojí. Z vinylu mě ten zvukový bordel nijak zvlášť nebral, ale naživo jsem inkasoval brutální energetickou nálož a jen stěží lapal po dechu. Hulákavý vokál přesvědčuje, že „to všechno dělá pro nás“, Marshallovy bedýnky se otřásají, bubeník v bermudách servíruje sonická jatka. Po zasněných Paluchovcích obrat o sto osmdesát stupňů.

Ctib, šedá eminence zdejšího podniku, chvíli nato bere do ruky španělku a demonstruje, proč sám sebe tituluje jako propagátora noise folku. V odlehčeném duchu navazuje na řeči o „katedrále“ s tím, že „ve Vrahu je asi tak stejná kosa“. Lidi spontánně reagují, potlesk, potlach, kolující láhve. Atmosféra ryze vánoční. Jen místo koled rezonují prostorem vymrzlého klubu řízné sociální balady o miskách a klecích. Trochu jako od Jirky Schmitzera, jenom větší hardcore. Prototyp undergroundového písničkáře. Večer ale nekončí, další pánem je Inau, mimózní alter ego Jožina z Kontroll. Technické problémy jej sesadily z pódia dolů, což mistr kvituje s upřímným povděkem a celý výstup okamžitě nabírá na bezprostřednosti. Inau si vystačí s noťasem a na férovku nám sděluje, co všechno „má v piče“, motá se sem a tam, div že se nepřerazí o kabely od mikráku, jde až na dřeň. Beaty i frázováním připomíná Sifona a WWW, jenom je víc od rány. Že mu občas vypadne text? Koho to sere?! „Máme čas, počkáme…“ A tak jsme čekali a z prdele máchali rukama jako Jay-Z na tripu. Hip hop a Valachy. Vánoční večírek z kategorie über-weird.