Amsterdam Klezmer Band – bodlák mezi tulipány

Klezmer a hudba z Balkánu u nás mají po léta silnou posluchačskou základnu, ačkoli doba největšího boomu spojená, jak už to bývá, s nabalováním povrchnějších trendařů, už minula. Dnes se u nás na podobnou muziku chodí s jasnou představou a skutečným zájmem. Na vystoupení Amsterdam Klezmer Bandu v Lucerna Music Baru, jehož půlkruhové pódium je pro takové taneční reje jako stvořené, to bylo znát. Souznění bylo cítit od prvního tónu, i když k tanci se domácí tradičně měli jen pozvolna. Holandský septet ale hraje tak šťavnatou muziku, že jí nakonec podlehne každý s elementárním smyslem pro rytmus.

Jejich show ovšem není jen šňůrou hopsavých odrhovaček, proloženou několika žalostnými lamenty. Klezmer tím, jak v minulosti nasával hudební tradice zemí, v nichž se rozvíjel, je sám o sobě velmi barevný žánr a AKB ho navíc s oblibou konfrontují i s odlehlejšími teritorii, jako jsou jazz, ska nebo hip hop. Mezižánrové spády bohatě ventilovali na loňském albu Blitzmash, v Lucerně ale prezentovali svou tradičnější, přesto pořád velmi hravou tvář. Repertoár stavěli především na předchozí nahrávce Katla, ovšem zazněly i kousky podstatně starší, případně úplné novinky.

Když AKB spustí, je to rozjetá pouliční kutálka (třebaže tento koncert zahajovali lehce poťouchlým funébrmaršem), ale četná sóla, v nichž se střídají jednotliví hráči (trombón, saxofon, kontrabas, akordeon, trubka a klarinet) posluchače rychle přesvědčí, že má tu čest s technicky mimořádně zdatnými instrumentalisty. Buskerská živelnost není na překážku virtuozitě a naopak. Však také všichni (snad jen klarinetista zůstal trochu opomíjen) sklízeli po svých sólových výstupech nadšené a zasloužené ovace.

O uvolněné konferování se staral zakladatel kapely, podsaditý Job Chajes (mít na sobě černý oblek, klobouk a sluneční brýle, byl by k nerozeznání od Vana Morrisona), který kromě toho, že skvěle válí na saxofon, taky svérázně rapuje v holandštině, jež v daných hudebních souvislostech zní překvapivě „židovsky“. Hlavní vokální hvězdou, u nás navíc dobře známou i z jiných projektů (Poza), je ale oděsský rodák Alec Kopyt, ukrajinský bodlák mezi holandskými tulipány, šansoniér lidového střihu, oplývající přirozeným, neokázalým charismatem. Vzhledem k tomu, že AKB hrají hodně instrumentálek, nestál za mikrofonem zase tak často, ale i v pozadí, kde s až hodinářským soustředěním obsluhuje drobné a ještě drobnější činely, je nepřehlédnutelnou figurou.

I díky tomu, že si skupina rytmicky vystačí s kontrabasem a titěrnými, ale dynamicky důležitými perkusemi, mohlo v závěru dojít i na unplugged blok, který se od toho základního lišil jen v hlasitosti a semknutí publika kolem pódia. Jinak šla do sálu energie ve stejných hodnotách, přičemž koeficient sdílení pochopitelně ještě stoupl. Zkušenosti z pouličního hraní byly v té chvíli naplno zúročeny. Tlačen časem k chytání posledního rychlíku jsem bohužel přišel o úplný konec, takže nemohu s jistotou tvrdit, že nakonec zazněl i největší hit kapely Limonchiki, ale něco mi říká, že se to bez něj neobešlo. Rozjařené publikum by jeho absenci neslo těžce.

Napřesrok slaví Amsterdam Klezmer Band dvacet let. Připravuje při té příležitosti novou desku a bylo by moc fajn, kdyby s ní přijeli oslavit jubileum i do Prahy, na půl cesty mezi Holandskem a Ukrajinou. Je jisté, že o vděčné gratulanty by nouzi neměli.