Ani o píď (Thor & Friends)

Jaro ne a ne přijít, třeskutý zen rozeznívají Swans už jen ve vzdálených městech. Thor Harris donedávna tvořil jejich pevné jádro, ovšem štafetu převzal Paul Wallfisch, Harris mezitím pracoval na své podařené desce Thor & Friends a věnoval se svým nejbližším. Turné k albu stálo na spojení sil s lokálními muzikanty, v případě Prahy to měla být původně dvojice Tvrdý/Havelka, ze které ale kvůli zdravotním komplikacím zbyl jen zpěvák a kytarista Please the Trees.

Přáteli byli toho večera tak trochu všichni, Harris oslovoval a zdravil snad každého příchozího a už před samotným koncertem svou vřelostí a neuvěřitelným charismatem vdechnul místu příjemně vlídnou náladu. Publikum v řádu desítek lidí bylo minimálně v tomto ohledu velkou výhodou, těžko si představit totéž v nekomorních podmínkách. Jakub Šimanský coby předskokan začal s houževnatými a drnčivými instrumentálkami na akustickou kytaru, inspirace Přerovem a americanou jde ruku v ruce s precizní hrou a sugestivním prožitkem, velkým plus je relativně neoposlouchaný průřez starým žánrem. Zdůrazněním jeho temného podtónu se podařilo udržet pozornost publika a dokonce na chvíli utišit hovořící okolí, které na koncert patrně nepřišlo. Poměrně syrová silová pole se Thorovi a přátelům podařilo umírnit, napětí přesto ani o píď nepolevilo. Souhra jeho, Sarah Gautier a Peggy Ghorbani na marimbu, vibrafon a příležitostně na basový syntezátor se vyznačovala stejným, ne-li větším kouzlem jako deska, repetitivní základ plyne jednoduše i rozvážně, fyzicky, ale vytrvale. Zatímco další host Chris Hefner občas nenápadně vkročil do hry rozechvělou hrou na pilu, Václav Havelka podbarvoval hudbu rozpitými kytarovými plochami a zárodky riffů. Místy kytaru vyměnil za hypnotické harmonium nebo doprovodný vokál, zasmyčkovaný a položený do nižší oktávy.

Sehranost v tomto případě nespočívala ve vzájemném reagování na vznikající nápady, motivy se konejšivě opakovaly a většinou to bylo celé hrající těleso, co postupně přidávalo nebo ubíralo na síle motivů. Nemnohý námět se proti očekávání přirozeně rozplynul, původní trojice nejednou končila společnými údery do marimby. Repertoár vycházející z improvizací i variací na vydané nahrávky doplňovaly v pauzách přírodní field recordings, které vyvolávaly pocit semknutosti se zemí. Výsledným dojmem bylo opojení harmonickým klidem.

fotogalerie z koncertu zde

„Everyone should have a band!“ konstatujeme unisono s Thorem během krátké rozmluvy. Cestou z koncertu si prohlížím An Ocean of Despair, útlou knížku o boji s depresí, kterou nakreslil a napsal. Ještě před dočtením pár hodin po koncertu zjistím, že podobně temnou věc jsem neměl v rukou už několik let. Končí však momentem, kdy Thor nad depresí téměř úplně vítězí, v závěrečném věnování děkuje přátelům a mámě za to, že mu zachránili život. Najednou se koukám na koncert jinýma očima a zjišťuji, že intuice napovídala správně. Totiž že prožitek z koncertu byl jako málokterý jiný.