Architects, Architects!

Koncert byl týdny dopředu vyprodaný, mezi fanoušky se přebytečné lístky prodávaly s poloviční přirážkou a kolem bloku pražského klubu Roxy se vinula sáhodlouhá fronta. I to předcházelo letošnímu českému vystoupení posthardcorových Architects z Brightonu, kteří Roxy vyprodali podruhé a ukázali se i na Brutal Assault. Když v srpnu prohrál boj s rakovinou kytarista a textař Tom Searle, bylo jasné, že turné k novému albu All Our Gods Have Abandoned Us bude jiné. Jít na koncert kapely, která toho má hodně před sebou, ale stejně tak se může za pár měsíců rozpadnout, je plné rozporuplných pocitů. A to ačkoliv skupina sama řekla, že turné bude na Tomovu počest na plné obrátky.

Nešetřilo se tedy ani na kvalitě lineupu. Stick to Your Guns, stejně jako Bury Tomorrow měli v klubu tvrdé jádro a právě fanouškovská podpora pro předskokany byla největším překvapením. Moshpit se otevřel už při první skladbě Bury Tomorrow nazvané Man on Fire a kromě očekávaného skákání bylo překvapivě slyšet i zpěv publika, což se povede málokteré zahajující kapele. Melodický metalcore byl doplněn o čisté druhé vokály a působil místy až mírumilovně. Naopak Stick to Your Guns začali hned zostra. První skladba Nobody v davu vzbudila tolik agrese, že jsem se po dvou ranách do žeber zařadil na okraj pitu. Všichni neustále skákali a zpívali a kapela se tak mohla cítit jako hlavní chod večerního menu.

Tím ale byli Architects. Jeden znamenitý track za druhým, od úvodní skladby nového alba Nihilist po starší These Colours Don't Run nebo Early Grave. Na pódiu přistálo jak fanoušky podepsané tričko, tak národní vlajka s logem kapely. Neustálé skandování “Architects, Architects!” a nekonečné potlesky vytvořily atmosféru, které se dalo věřit, že je nejlepší z celého turné. A to navzdory tomu, že v polovině setu zpěvák Sam Carter musel požádat fanoušky, aby pro vlastní bezpečnost přestali crowdsurfovat. Čímž přilil olej do moshpitu a atmosféra během Broken Cross a Gravity byla jedním z vrcholů. Když kapela před druhým přídavkem věnovala celé vystoupení a všechna předchozí, současná i budoucí turné památce Toma Searlea, byl čas na slzy. V závěrečné Gone With the Wind vyprodaná Roxy křičela “A sickness with no remedy!” a v kontextu všeho, čím si skupina za poslední měsíce prošla, to byl ideální moment pro ukončení večera.

Šest hodin poté pořád nespím. Pocity jsou úžasné, ale zároveň trpké. Ačkoliv zvuk Architects je stejný jako před lety, texty bez přítomnosti Toma Searlea způsobují mrazení v zádech. Ani dokonalé výkony kapel, fantastická komunikace s fanoušky a oddané publikum nedokáží zaplnit srdce plné žalu. Za týden se na tuhle noc možná budu dívat jinak, ale možná mi bude ještě hůř.