Arménský hudební elixír Tigrana Hamasyana

Murphyho zákony fungují spolehlivě. Když máte nějaké hudební oblíbence, kteří mají na únor ohlášené koncerty v Praze, lze téměř s jistotou říci, že se sejdou v jeden den. Naštěstí tisíciruký bubeník Trilok Gurtu hrál od osmi v Paláci Akropolis, zatímco arménský pianista Tigran Hamasyan od desíti v Jazz Docku. První koncert jsem odfotila (první tři bez blesku), pak si poslechla pár dalších skladeb a vyrazila do Jazz Docku. Nebyla jsem sama.

Krátce před desátou se klub slušně zaplnil, po desáté už byla tlačenice. A taky pěkné dusno. První den Petrof Jazz Piano festivalu patřil hlavní hvězdě, klavíristovi Tigranu Hamasyanovi. Nevelký vzrůstem, ve svých šestadvaceti považován za hudebního velikána. Tenhle kluk z Gyumri jednou přepíše dějiny hudby. Vždyť už teď mu skládají poklony mistři jako Herbie Hancock nebo Chick Corea. Kdo čekal komorní projev, byl zklamán, nedošlo na arménské lidovky, ani na příliš romantické balady. Kdo Hamasyanovu tvorbu alespoň trochu sleduje, ví, že jeho koncerty bývají velmi nevšední.

Hamasyan sice začal hrou na křídlo, ale dlouho u něj neposeděl. Jak sám během koncertu prozradil, v Praze byl poprvé a odpoledne strávil jako běžný turista obdivující architekturu. Večer se z klidného turisty stal šílenec, tak trochu na způsob Jekylla a Hyda. Génius, který s dovedností zkušeného cirkusáka krotí divoké černobílé klapky, hraje na struny uvnitř piána. Když se vám zdá, že slyšíte povědomý motiv, okamžitě se chopí jedné z krabiček a melodii přes ni prožene. Ano, zazněly skladby z alba A Fable, s neuvěřitelnou lehkostí zahraná Someday My Prince Will Come, v níž využil dynamiku i jedinečný zvuk křídla. Přesné údery, virtuozita, perfektně zvládnutá technika hry. Ale pak zlom, Tigran Hamasyan nasadil šílený výraz a bác ho.

Obklopen nejrůznějšími krabičkami, udělátky, tlačítky a hejblátky připomínal malé děcko, které objevuje svět. Z radostného dítěte se během chvíle stal hudební alchymista, který v kádince míchá nejrůznější ingredience. Nejdříve nasypal několik vrstev lidského hlasu, pak doplnil nějaké to brnkání plus foukání do melodiky. Šup tam s tím. Přidal několik hluků, pazvuků, perkuse. Protřepal. Promíchal. Někdo se možná nervózně uchechtl, ale výsledný elixír byl pozoruhodný. V hudebních experimentech a improvizaci se nesla podstatná část večera.

Na odchodu jsem ještě slyšela část What the Waves Brought. Za okny se líně vlnila Vltava a já měla pocit, že jsem zažila něco mimořádného.