Arve Henriksen & Christian Fennesz: 1 + 1 = ?

Kolaborace velkých jmen jsou v experimentální hudbě velice oblíbené, ale také velice ošemetné. Jde o pole, kde běžné počty neplatí: 1 + 1 se nerovná dvěma, dva unikátní výrazy se mohou roztříštit do jalového výsledku. Dnešní set hned zkraje dokazuje, že ani mistři improvizace Arve Henriksen a Christian Fennesz nejsou neomylní.

Jemný nástup Henriksenovy trubky doplňuje zrnitý, shoegazově rozostřený zvuk Fenneszovy kytary, gradující do hutných ploch, tento vývoj je však překvapivě krotký, chybí moment překvapení či napětí mezi nástroji. Konejšivá trubka až příliš snadno zapadá do snových kytarových ploch. Oba výrazy jsou jedinečné, ale pro hudebníky už naprosto typické, navzájem se neobohacují, naopak posluchače zahlcují melodiemi. Lehkou konsternaci ruší nástup Henriksenových rozlámaných beatů známých ze Supersilent, celkové směřování setu se však zatím nemění. Hlavní důvody jsou dva. Zaprvé, Arve Henriksen jednoduše přerostl svůj nástroj. Trubka je nástroj s omezenými možnosti a ani tento inovátor už není schopen přicházet s použitelnými novinkami. Zajímavější je jeho androgynní zpěv a práce s elektronikou, při níž dokáže kreativním samplováním zapojit trumpetu efektivněji. Zadruhé, Fenneszův zvuk je příliš expanzivní a stírá detaily, které by vytvořily napětí.

Henriksen v rozhovoru prohlašoval, že se s Fenneszem potkají až na pódiu, a nulová příprava opravdu mohla mít na úvodní pasáže koncertu vliv. Postupem času se však dvojice začíná nacházet. Fennesz opouští nekonflitní ambient a buď abstrahuje od kytarové barvy do strohých šumů, nebo naopak barevnost záměrně přepaluje a v kombinaci s Henriksenovým samplováním tvoří bizarní, až newageový sound. Vrcholem první části je manipulace zvuku trubky do podivné kombinace gotického chorálu a Orientu, jemuž dělají Fenneszovy drony především decentní pozadí.

Druhá část setu je celkově mnohem suverénnější. Nástroje si nejprve jednoduše předávají hlavní melodii a dávají tak vyniknout detailům, v jiných pasážích se Henriksen vzdává vedoucí role a tvoří podklady Fenneszovi, který konečně hraje jako na svých precizních a mnohovrstevnatých sólovkách, koneckonců, jedna pasáž naznačuje nesmírně chytlavou melodii ze skladby Liminality. Hudba je hutnější a temnější, místy zvuk dokonce připomene deformované varhany. Ke konci už praskání Fenneszovy kytary zcela vyplňuje prostor a intenzitou se blíží hluku.

Oba vystupující už k nám přijeli s mnohem silnějšími sety, to je pravda. Na druhou stranu improvizovaný „spektakulární“ set přinesl pozoruhodné hledání společné řeči, které lze nakonec označit za úspěšné.