Až do masa (Porridge Radio)

Předskakující Hachiku nebyla části pražského publika cizí. Několik týdnů zpátky otevírala show Courtney Barnett v Lucerna Music Baru a pro ni byl tento koncert posledním z její tour s Porridge Radio. Jestli v sobě měla australsko-německá zpěvačka nějakou porci únavy, zmizela v nekonečné smyčce zloopovaných kytar, syntezátorů a chorálů nazpívaných na mikrofon z Playstationu. Čirý minimalismus, krabičkové kutilství a pokojíčkový pop.

Na poslední desce Waterslide, Diving Board, Ladder to the Sky se Porridge Radio snaží dosáhnout zvuku větší kapely a oprostit se od pokojového lo-fi. Zvlášť naživo to funguje. Z osobnosti Dany Margolin je navíc cítit obrovské sebevědomí, ačkoliv se párkrát vyjádřila, že tomu tak není vždy a ona sebe začala pokládat a vnímat jako umělkyni až poměrně nedávno. Tyto pochybnosti v ni musí zmizet po zhlédnutí vystoupení z letošní Primavery, kdy sama uhrála naprosto fantastický set. A co teprve s kompletní kapelou.

fotogalerii z koncertu najdete tady

Porridge Radio mají dvě polohy a celý večer mezi nimi ve svém bazénu se skluzavkou a odrazovým můstkem přeplouvali. Sugestivní jednoduchá hesla padala do postpunkových kytar ve skladbě U Can Be Happy If U Want To, kdy Dana Margolin odložila kytaru, vplula do publika a s důrazným očním kontaktem recitovala: „Back, and back, and back again.“ Opakovat fráze dokola, dokud bolest úplně nezmizí. Rovnováhy se dosahovalo jemnými skladbami. Vzhledem k úpěnlivosti, s jakou Porridge Radio podávali emotivně náročné písně, v nás museli něco zanechat – bolestné rány, co zůstávají po okousaných nehtech až do masa, o kterých zpívala Margolin v poslední skladbě Sweet.

Velkou roli hrálo celý večer i samotné publikum, které oplácelo tak vřelým přijetím, až čtveřice Porridge Radio těžko maskovala dojetí. Včetně mě. Je tohle ten správný vánoční čas? Bylo to krásné. Jako vždycky, když jste ve vyprodaném klubu. Až doteď jsem si nikdy po koncertě nešel pro podpis na vinyl.