Až na vrchol (s) Mount Kimbie

Kdyby Mount Kimbie dostávali tantiémy pokaždé, když se v článku o nich objeví výraz post-dubstep, měli by o zajištěný důchod dávno postaráno. Je zvláštní, jak vytrvalé dokážou některé hudební nálepky být, i když už nějaký čas pravý stav věcí spíše zamlžují, než objasňují (a to říkám jako velký zastánce nálepkování, bez kterého by se debaty o hudbě dost dobře nedaly vést).

Zatímco se na debutu Crooks & Lovers britská dvojice neobešla bez přidržování žánrových mantinelů, na dvojce Cold Spring Fault Less Youth už Kai Campos a Dominic Maker vykročili směrem k větší umělecké autonomii. Čerstvá deska Love What Survives pak představuje završení toho, čemu antropologové říkají „přechodový rituál“.

Album vyvolává duchy krautrocku tak silně, že se Ryan Keeling neudržel a úvod své recenze na serveru Resident Advisor zasvětil historickému exkurzu do dějin typického krautrockového rytmu zvaného motorik. Mnohem výraznějším rysem desky je ale kreativní ohýbání popové formy. Dobrou polovinu skladeb na Love What Survives tvoří písničky s hostujícími vokalisty, mezi kterými nechybí v minulosti osvědčený King Krule, ale taky třeba Micachu či James Blake.

Na aktuálním turné, jehož byl pražský koncert součástí, tito heavyweights z pochopitelných důvodů absentovali. Ze čtveřice zpěváků na desce kapelu na šňůře doprovází jen Andrea Balency, která exceluje ve skladbě You Look Certain (I'm Not Sure). Projev Balency připomíná zesnulou Trish Keenan z kapely Broadcast a i díky tomu bylo živé provedení zmíněné skladby jedním z vrcholů koncertu.

Zbytek vokálů obstaral Dominic Marker, jehož neškolený hlas dodával setu rozměr osobního písničkářství. Nejvýraznější byl jeho vklad ve skladbě T.A.M.E.D., kde už se, pravda, nebezpečně přiblížil teritoriu za uši tahajícího diletantství. Maker zaskočil za King Kruleho i v písni Blue Train Lines, další „kruleovka“ You Took Your Time pak zazněla v instrumentální a vůbec ne špatné podobě.

Největším nářezem večera byla skladba Delta, která zní na nové desce poměrně nenápadně, v živé verzi se ale mění na ničivou taneční zbraň. Právě v onom balancování mezi písničkářstvím nového věku, aktualizací krautrockového dědictví a občasnými výpady do hájemství elektronické taneční hudby je nejvěští síla současné podoby Mount Kimbie.

K maximální spokojenosti s průběhem koncertu přispěl i předskakující Jack Latham alias Jam City. Také on směřuje od původní klubové hudby se silným tanečním potenciálem k čím dál úspornějšímu projevu, v němž mísí písničkářství s mírně experimentální DIY elektronikou. Stejně jako před dvěma lety v Neone, vystoupil i v MeetFactory pouze s minimálním setupem, v jehož rámci obstarával mašinky, zpíval a sám se doprovázel na elektrickou kytaru.

Až příliš často se stává, že domácí support náladou nesedne k hlavní hvězdě večera. Tím, že do MeetFactory dorazil headliner i předskokan v jednom balíčku, nebylo podobné riskování třeba. Večer měl od začátku do konce jednotnou hudební linku a ti, kdo dorazili až na Mount Kimbie, přišli o hodně. Minimálně o zjištění, kolik rozmanitých podob současné elektronikou šmrnclé písničkářství má.