Až se staré duby chvěly (Okolojeles 2022)

Areál Doubí u Náramče kousek od Třebíče pamatuje mnohé. Vzpomínky budí i ve starší generaci místních, kteří nemusí přítomnost festivalu Okolejeles přijímat s velkým nadšením, ale s pocitem, že se mi za humny děje něco, čemu nemusí rozumět, o to snazší je si o tom dělat zkreslené představy, nebo se toho dokonce bát. Těžko byste ale hledali festival s disciplinovanějšími návštěvníky, každý nedopalek poctivě končil tam, kde měl. „Však jsme si je za ta léta vycvičili,” prohlašuje s úsměvem Sabina Coufalová, co má Okolojeles na povel.

První zvuky, co vítaly páteční nedočkavce, byly kytary táborské kapely Vanda. Příjemný shoegaze a éterické zpěvy uvozovaly atmosféru všeobjímajícího dobra, co všichni očekávali. Ti, co už tu někdy byli, i ti, co o tom pouze slyšeli a byli tu poprvé. Po kytarách rapy! Rakouská rapperka F.C.K. přinesla bolavá poselství v jemných beatech, snové syntezátory, závoveň využila své minulosti v kytarové kapele a občas hrábla do strun. Feministické rýmy i nářky nad klimatem, kdy s jemným hněvem rapovala o hořících australských prériích, do ruda žhavých, spálených, kdysi zelených. Ale není všechno ztraceno, loučila se motivační frází: „Keep fightin’ on, keep fightin’ on.” Budeme, to se ví.

Pozornost publika kmitala mezi jurtovým pódiem a hlavní zděnou stagí, kde se po F.C.K. chystali Madhouse Express - kapela, která konečně přijela, když se jí to minulý ročník nepodařilo. Minimalistický rap střídala živelná psychedelie, na vesmírné tripy bylo ovšem brzy, slunci se zapadat nechtělo.

NOVÉ DOMOVY

Josefina Dusk, projekt z jiné dimenze, jehož vizuál připomíná Pátý Element, další položka na seznamu v kolonce boříme mýty. Koukám nevěřícně, jak moc je to zvláštní, jestli je to hezké, nebo to bolí. Arytmické syntezátory, trhané taneční pohyby, vše pak překrývá vokál s přepáleným důrazem na koncovky slov. Většinu času se pohybujeme v polohách à la Björk, kterou ruší křik připomínající soundtrack k nové Duně. Dusk vnímá svět jako chaotickou prázdnotu - a její projev zahrnuje jak rozvrat, tak i podivuhodnou melancholii. Doma si to musím hned poslechnout, říkám si, nebo dvakrát.

Hudební doprovod ke konci světa nabídla dvojice Terezy Ovčačíkové a Jana Vytisky alias Body of Pain. Chladnokrevný synth doprovozený šepotem, co nevěstil nic dobrého, coldwave, darkwave, synthwave. Body of Pain rovněž dávali najevo, že na tomto světě tak hezky není. „I will die, so you will.“ Nejsme ničím jiným než otroky vlastních životů. Usíná se pak těžko, krom toho, že je zima.

Není nic příjemnější než podtrhnout domáckou atmosféru Okolojelesa sprchou ve fotbalové šatně. Spát stejně dlouho nikdo nevydrží, všude kolem rybníky, co konzervují chlad, a stany, co se pod náporem slunečních paprsků mění v pece. Dramaturgie navázala na etický směr nastolený z předchozích let a od multižánrové hudební nálože se dalo odskočit na přednášku o udržitelném růstu, psychickému zdraví nebo poslechnout si poezii mladých autorů. K tomu přikusovat bezmasé „mňamky”, jak nazval svůj jídelníček kolektiv Tři ocásci, nebo skočit ke Kuchařkám bez domova a dát jim dýško, co jim exekutoři nemohou sebrat.

OHNĚ VENKOVNÍ, I NITERNÉ

„Bylo nám ctí, že jsme nemohli dát přídavek,” zakončili svůj set (místní stage manageři byli nesmlouvaví) brněnští odchovanci Kabinet Records, kapela Tryo, představující svoji loňskou desku Sustainable Gardening. Tu popisují jako zhudebněný proces. Hravé kytarové indie občas přechází do naléhavě gradujícího postrocku, vše důkladně zašlapáno v esteticky dokonalých pedalboardech.

Po zasněných textech inspirovaných mimo jiné Murakamiho knihami přišly výstřely z koltů kapely Panoptikum, křísící atmosféru country. Emotivní linky rvaly za duši, za srdce, občas uvízly v plochých kytarách. U Hothouse si člověk říkal, jestli ho bude trumpeta bavit, nebo štvát. Vůbec, dokonale vklouzávala do úzkostných nářků fluidního tělesa, co patrně nikdy nenajde svůj stav nulové entropie. Nachttante po nich převáděli postrockové variace o smrti polárních výprav nebo rybaření u Kroměříže.

Samotný závěr patřil elektronice. Bariel & Tma tlačili do lidí podněty ke správným pohybům za asistence Terezie Kovalové, která sekundovala violoncellem, omnichordem nebo prorážela agresivní elektroniku jemným operním vokálem. Poslední zbytky sil zůstaly na parketu, střídavě se mrzlo, střídavě tetelilo příjemným teplem. Pak se uprostřed areálu objevil oheň, o který se několik strážců pečlivě staralo a lákalo ty zmrzlé, co nestíhali tančit dostatečně intenzivně.

A potom všem už jen tanec, divoký rej, co se ztrácel v hustém větvoví starých dubů. Lesy všechno pohltí. Na těle zima a v duši žár. Proč by to mělo někomu vadit?