Barevné tornádo (Colours den 2.0)

Začátek druhého dne nebyl z nejvydařenějších. Konferenciér ze Spořky je na pěst. „Krásná, barevná, festivalová atmosféra!“ Neříkej, ty vole! Kořeny jsme zapustili v relax zóně mezi Drive stage a hlavní scénou, kde zrovna začal Dub FX. Mašinky, loopy, beatbox, chvíli s kámošem, chvíli sólo, nejednou mi vytanula vzpomínka na Astronautalise. Zrovna když si říkáme, že jiný prostor (klub, ulice) by mu slušel o poznání lépe, potkají se vedle na mezi splašené větrné proudy a tvoří vzdušný vír, který mi zraní holku, takže poznáme i zdejší zdravotníky. Zbytek setu si užívám ve stanu s červeným křížem a podupávajícími záchranáři. C’est la vie.

Nabíráme klid a ztracenou sílu. V betonové vinárně připomínající protiatomový kryt to zrovna rozjíždí okrojovaná cimbálovka. Díky programu na nedaleké workshop stage se jejich libé tóny misí s obeatovanými variacemi na Seana Paula. I tohle jsou Colours. „Dobrý den. My jsme Kittchen. Kdo jste vy?“ Kuchaře můžu. Jeho recepty jsou dokonalou protiváhou k neslaným nemastným břečkám, které okupují mainstreamový éter. S Tomášem zaměstnali na léto dva talentované kuchtíky s pozouny, na pódium přizvali maskovanou ille a jali se vařit své postapokalyptické příběhy z horších časů. Lidi se chytli a krom hudby reagovali nadšeně i na dokreslované komiksové projekce. Solidní bizárek, ale tak to má být. Cestou na Arcelor Mittal stage protahujeme ztuhlý kotník a těšíme se na Inspiral Carpets. Dominantní hammondky a skočný rytmus. Basák sebou škube jak před infarktem. Značkové polokošile a echtovní ostrovní přízvuk, stačí pár kousků a hned je jasné, odkud vítr vane, takže se s nepředstíraným úsměvem idiota pohupuju sem a tam a myslím si něco o britpopu.

Zpátky k Šangri-la schodišti na Active stage. Někoho konečně napadlo otevřít okna, sláva. Scott McCloud je muž mnoha tváří. Charisma by mohl prodávat na kila a pro jeho hlas neexistuje odpovídající adjektivum. Girls of Prague, Come to New York, I Keep Losing You. Včerejší koncert Girls Against Boys byla ryze fyzická záležitost, dnešní komorní akustická verze Paramount Styles je naopak pastvou pro duši. Mistr neexhibuje, v písních vzpomíná na život, lidi a města, o kterých, jak se sám svěřil, rád zpívá. Zážitek. Teď už ale honem pod oranžovou indickou vzducholoď na Bonobo. Bohužel po cestě zjišťujeme, že stejný nápad dostalo zhruba deset tisíc dalších. Tlačenice je slabé slovo, pro leckoho vítané zpestření a nevšední sexuální zkušenost k tomu. Postarší dáma odvedle si s gustem dopřává ze skleněnky, Bonobo se na pódiu zjevují postupně. Bicí a knoflíky doplňuje ladná vokalistka typu Skye model 2013 a další nástroje. Hodně taneční a hodně atmosférická věc, naživo určitě lepší než z desky. Poslední zrychlený přesun pod Radegasta. Cestou míjíme snad jediný kontejner na plasty, který nezdobí plakát Full Moonu… Neříkám, že označení superskupina má bůhvíjakou hloubku, ale při pohledu na sestavu Umakartu se tomu termínu prostě nevyhnete. Panelákovou melancholii si přišel poslechnout početný dav, kapela si zájem diváků užívá a oplácí stejnou mincí. Nejvíc paří progresívní kabaretiéři z Vosto5. Na přídavek už nezbyl čas, ale i tak spoko jak cyp.

Zvláštní bylo jen to, že v Ostravě zněly celý den songy o Praze, Brně, New Yorku a Amsterdamu. Publikum bylo tolerantní, nakonec těžko říct, kolik z těch opáskovaných milovníků piva a veselí je skutečně místních. Jenom by to možná chtělo nějakou novou lokální hymnu. Nebo dvě. Kdo se hlásí dobrovolně? Jarku?