Baskický rave s Crystal Fighters

Na koncertě anglických Crystal Fighters nepotkáte nikoho, kdo všem okolo vypráví, jak na nich byl před x lety v klubu velikosti předsíně, když je ještě nikdo kromě něho a pár jedinců s Pitchforkem místo Googlu neznal. Představili se v Čechách sice podruhé, ale opět v relativně velké MeetFactory. Už jim toho moc nechybí – zahráli si na Glastonbury, mají song ve FIFA, zbývá přesvědčit posledních pár neznalých, že opravdu nejsou Crystal Castles. Každopádně vyprodat smíchovský klub ve stejný den, co hrajou Biffy Clyro v Roxy, značí, že Češi byli na jejich indie párty po dvouleté pauze správně nadržení, o tom žádná.

Calm Season si téměř na rok přesně od vydání debutového alba Mosaic Views střihli svůj pravděpodobně nejdůležitější koncert, při kterém zužitkovali potenciál oslovit početný zástup mládeže pod pódiem. Duo z Prahy oplývá bezbřehou dávkou poetiky a zaoblené tóny violoncella Terezie Kovalové přispívají k tolik potřebnému znovuzrození tohoto nástroje na poli populární hudby. Při písni Shine mi kamarádka zarytě tvrdila, že to musí být cover. To většinou znamená, že je buď melodie tak zprofanovaná, že má každý pocit už miliontého poslechu, nebo je ta píseň tak dobrá, „že ji přece nemohli vymyslet oni“. Ať je to jak chce, chtěl bych, aby můj život měl takový soundtrack. I přes to všechno si myslím, že Calm Season se do továrny ten večer příliš nehodili, protože hluk v sále byl tak velký, že prostor pro jejich intimní hudbu nepostačoval. Snad jen energický singl One Day se zaslouženě protlačil skrz dav pártychtivých fanoušků.

A i ti se dočkali. Otvírák Solar System je se svým zlehka gradujícím popěvkem končícím elektronickou basovou erupcí esence všeho tanečního, co se v Crystal Fighters skrývá. Takovou věc si můžete představit, jak hraje v moskevském klubu pro zlatou mládež, na španělské pláži nebo na americkém pouštním indie festivalu. A pokud by tam zrovna hráli Vampire Weekend, tak by si společně mohli zahrát LA Calling, protože to tak či tak zní jako kolaborace. Crystal Fighters si skutečně berou inspiraci z různých koutů světa reálného i hudebního, ale převažujícím elementem je drásavý vibrující elektronický podklad a nepochopitelná chytlavost naprosto každé písně. I Do This Everyday nebo syrová I Love London s opojným rituálním intrem hraným na dva kotle vytvořily baskickou rave párty, která sice mohla trvat i kratší dobu (a mít mnohem lepší zvuk), ale co bychom si bez těch hitů počali?

Na druhém albu Cave Rave se Crystal Fighters přece jenom posunuli k rockovějšímu zvuku, ať už k přímočarému skákacímu hitu Are We One nebo folkovější You & I, a i když byl na pódiu najatý bubeník, elektronická aranžmá převažovala. Is it possible to separate the body from mind and soul? Je možné oddělit Crystal Fighters od tanečního šílenství, od epileptických oslňujících stroboskopů, slow motion tanečních pohybů frontmana Sebastiana Pringla, synťáků nebo dvou nádherných vokalistek Mimi a Laure? Co by vůbec zbylo? Pořád hodně! Crystal Fighters mají skvělou live show, se kterou můžou kamkoliv a strhnou kohokoliv.

Téměř nakonec zahráli Bridge of Bones. Geniální balada, kterou by měli samplovat do žebříčkových R&B songů, aby vehnali lidem slzy do očí. So I write you with love from the wide ocean. O nějaké přeceňovanosti se nedá ani mluvit. Jednou budou možná návštěvníci této párty vyprávět všem okolo, jak na nich byli v roce 2013 v KLUBU!