Reklama
Reklama

Beach Fossils: zasněné a-c-a-b

Druhá půlka show se nesla v rozvernějším duchu a vrcholem podivného humoru byl přídavek, při němž frontman Tommy Gardner pasoval bubeníka na vtělení Thoma Yorka...

Reklama

Jestli nějaká kapela dokonale reprezentuje zasněné chlapecké americké indie, je to brooklynské trio zpívající o životě ve stínu mrakodrapů Beach Fossils. Skupinu už sice nadobro opustil důležitý člen Zachary Cole Smith, aby založil projekt DIIV, zbylí hudebníci se však s personálními změnami vypořádali na výbornou. Důkazem budiž i jejich letošní deska Somersault, na níž opustili postpunkem nasáklý zvuk, aby se ještě více přiblížili k šedesátkové lo-fi psychedelii.

Než nás Beach Fossils vzali do svého subtilního melodického světa, publikum rozehřáli britští Nervous Conditions se svou free rockovou švandou. Té kromě houslí a dvojice bicích dominoval šílený saxofon, který byl zábavnější než všechny kytary dohromady. Zběsilé atmosféře ještě dopomáhal uřvaný zpěvák. Dohromady to vypadalo, jako kdyby se náhodou potkali na gymplu a jejich jediným cílem byl vzdor vůči všemu a všem, na pódiu jim to ale šlapalo a výstředními sóly se to jen hemžilo.

fotogalerie z koncertu tady

To Beach Fossils působili zprvu odtažitěji, na rozdíl od britských kolegů jim ale šla lépe komunikace mezi songy, a tak bavili publikum hned od začátku opileckými historkami. Set odstartovali staršími svižnějšími skladbami z doby, kdy ještě nevydávali pod vlastní značkou, ale pod Captured Tracks. Nejvřelejších reakcí se jim ale dostalo až s blokem songů z aktuální nahrávky. Ten odstartovala chytlavá Down the Line se silným popěvkem o Wall Street, nedokončeném studiu a smířeně odhláskováným a-c-a-b. Následoval chytlavý singl Sain Ivy, na který dav reagoval prvním náznakem kamarádské strkanice, kterou kvitovala hlavně kapela.

Reklama

Druhá půlka show se nesla v rozvernějším duchu a vrcholem podivného humoru byl přídavek, při němž frontman Tommy Gardner pasoval bubeníka na vtělení Thoma Yorka a posléze zavolal na stage dvojníka Liama Gallaghera coby zpěváka z předkapely, aby do jednoho mikrofonu bratrsky odzpívali Wonderwall, a to velmi neotřelým způsobem plným ironie i nostalgického potěšení. V úplném závěru kapela zase zvážněla a na rozloučenou vystřihla ještě dva starší singly v čele s něžnou Daydream, s níž se naposledy zasnilo i hustě zaplněné MeetFactory.

Tento článek je zdarma. Pořiďte si předplatné a můžete číst všechny naše články.

digital

79 Kč/měsíc
  • Základní digitální přístup, pouze na 1 měsíc
  • Veškerý obsah webu
  • Prémiové články

digital+

83 Kč/měsíc
Navíc oproti digital
  • Veškerý obsah webu bez reklam
  • Unikátní playlisty
  • Podcasty
  • Možnost odemknout 3 texty měsíčně pro ostatní
Možnost kdykoliv zrušit
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama