Beat základní jednotkou interakce (Alternativa Festival)

Doteď jsem netušila, že má MeetFactory malý sál. Páteční program festivalu Alternativa začíná právě v něm, tmavá obdélníková místnost je naplněná mlhou, stěny se v ní rozplývají a jediný pevný bod tvoří velký nasvícený pult uprostřed. Kolem něj stojí aspoň desítka postav pohlcených společnou improvizací, živou elektronikou. Vystoupení pod záštitou Synth Library a Noise Kitchen nazvané Zvuková zkouška předznamenává večer propojující umělce prozkoumávající odlišné možnosti a hranice zvuku.

Z pohodlí sedacích vaků v malém sálu se přesouváme do toho velkého – dobře známého a nevyměkčeného. Sedám si na zem a čekám, francouzský hudebník Jean-Philippe Gross si dává načas. Když se objeví, vpluje za pult a usadí se s elegancí a držením těla klavírního virtuosa… A spustí zběsilý polyrytmus. „Zkoumá možné témbry elektronického zvuku, který funguje jako fyzický jev,“ četla jsem předtím v programu o jeho práci a – fyzicky – se o tom přesvědčuju.

Vnímám zrychlující se tep, je mi horko. Gross se nebojí jít na dřeň, za hranici bolesti, vytváří strhující kompozice, pečlivě vystavěné zvukové abstraktní obrazy. Hudebník, který se pohybuje na elektronické scéně přes dvacet let, kromě sólové dráhy tvoří hudbu například pro divadelní představení a performance. I do svého samostatného vystoupení zakomponoval zajímavý vizuální prvek, na otáčivé konstrukci nad ním visí blikající žárovka, pohyb a světlo doplňují zvuk, se kterým se proměňují i asociace a významy.

Výrazněji multimediální je následující Beatnik Manifesto, poťouchlá pocta beat generation vedená Dieterem Kovačičem, turntablistou a režisérem, který za svou kariéru vystupoval pod různými jmény, zejména jako dieb13. Je spojován s rakouskou avantgardní improvizační scénou, pro tyto hudebníky založil platformu klingt.org. Čtrnáctičlenný big band manifestující beaty na Alternativě se skládá z Kovačičových spolupracovníků z uplynulých let a mně trvá až příliš dlouho, než si všimnu, že všechny nástroje jsou na pódiu dvakrát. Dvoje bicí, dvě basy, dva basklarinety, dvě kytary…

fotogalerie z festivalu zhlédněte tady

Asi jsem se nechala strhnout projekcí rychle se střídajících fotografií, videí i abstraktních vizuálů. Je těžké sledovat obrazy, vnímat, co se děje mezi hudebníky, jak si předávají sóla a motivy, jak se klasický jazz prolíná se současným experimentem. Do toho mužský hlas z nahrávky cituje body manifestu. Děje se toho hrozně moc, a tak se držím bodu, který mi utkvěl hned na začátku: „Beat is the elementary particle of interaction.“ A smiřuju se s tím, že moje kognitivní funkce mají své limity.

Žádná divočina, žádná červená, žádná mlha – poslouchám technické poznámky a požadavky při zvučení El Infierno Musical, uskupení hudebníků z Chicaga sestavené Christofem Kurzmannem pocházejícím z Rakouska. Sestava hrající pod španělským jménem vzdává hold argentinské básnířce Alejandře Pizarnik, název si vypůjčili z jedné z jejích sbírek. Texty básnířky citlivě a procítěně přednáší a zpívá Kurzmann. Důraz na texty ovšem nijak neupozaďuje hudebníky, violoncellistky, bubenici a saxofonisty, kteří interagují s texty i mezi sebou, akcentují významy textů, které jsou samy o sobě velmi silné. Červená světla, mlha, efekty nejsou třeba.

Když dohrají, googlím Alejandru Pizarnik, v článcích bývá připodobňovaná k Sylvii Plath. Psala o noci, o těle, o zvuku a tichu, o limitech jazyka… Taky se cítím limitovaná, moje španělština na poezii nestačí a v angličtině toho moc nenacházím. Ticho ale netrvá dlouho, poslední v programu je Ruhail Qaisar, jehož přítomnost na stagi kontrastuje s El Infierno Musical – spousta kouře a ostrá světla svítící směrem do publika, které tak může vidět jen tajemnou siluetu.

Do Qaisarovy hudby se vtiskla krajina Ladakhu, vysokohorská oblast a „otřesy postindustriálního deliria a kruté power-elektroniky“, jak uvádí Alternativa. Hlavní motivy vnímám i bez rešerše, poslední set je z hudebního hlediska méně abstraktní, emoce jsou intenzivní, živé, raw. Tématy jsou mezigenerační traumata a lidské nevědomí, hudba i performance míří na základní emoce. Přes reverb příliš nerozumím slovům, která naléhavě křičí do mikrofonu, ale v tomto případě to nepotřebuju. Mám kalhoty z lehké látky, cítím, jak vibrují společně s basy – stejně jako já a všichni ostatní v sále. Hudba je fyzický jev, už není pochyb.