Ben Frost meets Matuška

Následujících pár týdnů bude pro fanouška elektronické „taneční“ hudby náročných a vzdělat se může obstarožní industrialista i náznakový hipster. Beach House, Holy Other, Flying Lotus, to je základní trojčlenka listopadové matematiky, pro starší a zatuchlejší tu budou Orbital, DJ Shadow nebo v prosinci James Murphy. Nemluvě o přesazích v podobě Swans, Why? nebo Archive. A to neříkám nic o tom, jak jsem se těšila na islandského Australana, který má plnovous a kapuci, jakkoliv vizuálně vděčnějším se ukázal být Shahzad Ismaily ze Secret Chiefs 3.

A to neříkám nic o tom, jak jsem se těšila na islandského Australana, se kterým sdílíme teorie strojů, praxi hrdla a lásku k drtícími ambientu. Když jsem šla Smíchovem a najednou byla v Hlubočepích, nahoře na stráních Děvína hořel oheň. Industriální tma má jen omezený dosah, ale když jde o továrnu přírody, máme se čím chlubit.

1/ MeetFactory. Trochu větší Yacht s dobrým zvukem, dlouhým prázdným barem, lidmi z branže včetně zakladatelů prostoru (Sedloň/Dvořák/Černý) a s Matuškou v předsíni. Dobrý zvuk, kouření na place. Normál.

2/ Trance europe express. Už je to delší dobu, co jsem dostala od bráchy starou cédéčkovou kompilaci Trance Europe Express Five a není to tak hrozný, jak by se mohlo podle názvu zdát, jde spíš o sbírku minimalistického techna, ambientu a abstraktního houseu. Ian Pooley, Orlando Voorn, The Advent, Cristian Vogel, Carl Cox, Neil Landstrumm, z dnešního pohledu architekti žánrů. Až tady jsem se dostala v čekování prvních minut Frostova setu, který začal překvapivě nízkým zvukovým volume a očekávatelným dekompresním ragtimem.

3/ World music vs noise. Nebudu daleko od pravdy, když řeknu, že miluju Michaela Giru (a to jsem četla i novelu The Consumer). Frost má sice tytéž sklony, ale taky má cit pro zvukově barevnou atletiku, absorbovaný prostor a mezigalaktickou dálku, které místo kašírovanosti nabízejí zrcadlo, soustavu zrcadel, ostatně soundtrack k Solaris je přirozeným vyústěním jeho směřování. Jestliže během pražského setu nahazoval cesty, kudy se bude ubírat na další desce, zajímalo by mě, jestli ji bude nahrávat s bubeníky. Shahzad Ismaily ze Secret Chiefs 3 a Greg Fox z Liturgy jsou jistě platní hráči a svorně si poklábosili nad buněčným letováním ambientu a noisových fraktur, ale nemohla jsem se zbavit dojmu, že sleduju netušenou fúzi world music, na kterou vůbec nestačím. Zcela nový pohled na Frosta, ještě nevím, co si o tom myslet.

4/ Zvuk. Stačilo posečkat, až se Frostovi zahřejou prsty, rychle začal modelovat nárazové vlny, které se opřely do lidí i do sloupů. Stala jsem se jedním a tím samým, kámen a srdce. Jak bych to řekla diplomaticky a kompozičně ladně: mám ráda, když zvuk prochází membránou klína a zůstává tam vrnět ještě dlouho poté, co umřou myšlenky a tělo spí. A přesně to se dělo. Sloupy tam stály, oblečení vlálo jak v americkém katastrofickém filmu, cigarety a falešné vousy létaly vzduchem. Cítila jsem každou nitku své kůže a polom neustával.

5/ Killfuck. Čímž se dostávám k vrcholu, do doby, kdy bubeníky zvuk odsunul na okraj pódia, do chvíle, kdy hodina utekla jako její třetina a kdy se čekalo na první přídavek. Jestliže doposud někdo pochyboval, nebyl si jistý nebo lamentoval, pátral po intenzivnějších hlukových kanonádách nebo prudčích zákrutách, Killshot mu navrátil důvěru, zafungoval jako nabitá elektroda. Killshot shrnuje noisové výbuchy do objemnějších inkluzí, jinde částečky a střelná ložiska se tady scelují a proti nim je postavena „strunná“ melodika, neustále zavalována přepáleným, přebuzeným zvukem. Dojem tekutého je zcela namístě. Pak už bylo místo jen na nakousnutý Stomp, který tady vynikl jako dekonstruovaný Killshot a klesal do nastávajícího ticha. Krásné písničky to byly. (V Rudolfinu by vyzněly trochu jinak.) Teď už jen vyčkat, kdo z těch floutků zmíněných na začátku, bude podobně... Průrazný.