Bez basů mi to neštimuje: Radio Wave Stimul Festival 2014

John a Jane Doe, Sis a Bro, dneska Justin a Samia. Ještě před rokem padaly na sítích otázky „Kdo jsou 18+“? Mysteriózní atmosféra, estetika obskurních tumblr blogů, tak trochu vaporwave, temně znějící beaty, název nevstřícný vyhledávacím enginům. Cítím jakousi příbuznost s witch housem (nemyslím pejorativně), mnohem větší než s R&B. Drag bez pitch-shifted vokálů, hex hop minus okultní tematika, co se vejde pod internetový štempl „newbreed“.

Ambivalentní vztah k internetu, kdy jsou schopni dělat hudbu v jednom bytě, každý v jiné místnosti, a nesnižovat internetovou komunikaci jako méněcennou, méně reálnou zkušenost, a zároveň si drží odstup od komodifikace osobnosti, kdy se nabytý okruh „přátel“ stává bohatstvím, ukazatelem vlivu. Hyper-realita, artificiálnost, sexualita se všemi svými fantaziemi a můrami, nesmlouvavý sub-basový tlukot. Samia říká v rozhovoru pro Fader: „Myslím, že dobrý song je ten, ze kterého mám pak nejmíň pohodlný pocit.“ A když je pak vidím na stagi vedle sebe, mám dojem, jako by každý stál v jiném prostoru, které se navzájem protínají. Jako rozdělení rolí na desce na „thug“ a „bitch“. Hravá flow tracku Dry, ve které je místo i pro Brrrrrrr brblání, snap! Vtipně nasamplované krákání v Crow. Vůbec mi nevadí, že beaty valí laptop v rohu, aspoň se můžou oba plně soustředit na svůj hlas. Hajlajt večera, co trval tak krátký okamžik. Nicméně i tak vtěsnaly do kratičkého setu zásadní věci.

DAUWD. Chtěl bych být stejně spravedlivý jako k tajemnému duu, ale co někomu připadá hypnotické, mi přijde nudné. Jeden říkal „na takovou akci poněkud monotónní“, druhý pravil „Roxy, když mi bylo dvanáct“. Nedělám analýzu, takže není třeba být objektivní a nejsem pacifistický hipík, abychom se museli mít všichni rádi. Ať se snažím, jak chci, vychází mi z toho „tuch-tuch“ tempo klusající příliš dlouho. Kde nebuší basy, tam já nevkročím.

Následuje další klubová věc. Ne že bych byl ortodoxní vyznavač IDM ve stylu „this is intelligent and everything else is stupid“, jak se vtipně o nálepce vyjádřil Aphex Twin, ale tyhle housové věci mě dokážou zaujmout jen ve tři ráno, kdy je ze mě zelenina a nejsem schopný se bránit. Na Simian Mobile Disco je ale naštěstí zábavné sledovat, jak hrajou (jasně, v tuhle chvíli bych měl tancovat a ne pozorovat), když většinu setu produkují na analogové mašinky. Nicméně jejich hudba mi připadá jako elektronická houština bez záchytných bodů, jako stezka, na které je snadné se ztratit. Možná v tom je její kouzlo, pak by se to všechno vysvětlovalo. Pořád na něco myslím a neustále na něco koukám, ale stejně jako borec předtím, je to na mě málo pudové, živočišné.

A tohle mi zase štimuje, to můžu, láduj to do mě, pojď! Tepající trap-shit basa, za kterou by se nemuseli stydět ani Gucci Mane a Rick Ross dohromady. Až bude dostupná nano technologie, chci okamžitě implantovat bass booster do uší. Chci ke spodním frekvencím blíž. Darq E Freaker odstřeluje svůj freakerism, zběsilé synth melodie, mohutné pomalé kopáky a rychlé hajtky a šroťáky, co syčí jak chřestýš. Řádně macaté beaty i tanečnější věci, na které nestačí jen se houpat a kývat hlavou. Jen škoda, že čím déle hrál, tím víc jsem nabýval pocitu, že se mu set rozmělňuje. Zbrkle přecházel od beatu k beatu, k novým motivům, některé nenechal ani pořádně vyznít, a zůstaly jen fragmenty, jakoby ukázka banky beatů. Snad zkoušel, co před ním drží poslední mohykány, a nebyl si jistý. Grime, nebo trap?