Bizarní burleska (Lindemann)

Till Lindemann by mohl sedět na jevišti s kytarou a stejně by dokázal naplnit halu libovolných rozměrů. Značka Rammstein táhne a je celkem jedno, že na pódiu stojí jen jedna šestina německých pop-industrialistů. Pražské O2 Universum tak sólový projekt Lindemann, který jeho vůdčí osobnost dala dohromady s Peterem Tägtgrenem ze švédských Pain či Hypocrisy, očekávalo dlouho dopředu vyprodané.

Druhým albem F&M se projekt konečně dostal do fáze, kdy má odpovídající množství materiálu na to, aby utáhl regulérní koncertní set. Od něj se dalo čekat cokoliv: Lindemann je nevyzpytatelnou osobností, která svou hudbu sytí těmi nejzasutějšími, většinou sexuálními představami, a sólovky mu na jeho úchylné bábovičky poskytují báječné pískoviště, kde ho nikdo nehlídá. A podle toho to taky vypadalo.

Věkovému omezení „od 18 let“, které mohlo působit jako marketingová vějička, bylo tentokrát učiněno za dost. Korpulentní dámy válející se v tuku, všemožné mužské i ženské tělesné otvory, pěkně na férovku záběry řady sexuálních praktik… Strážci všeobecné morálky by jásali. Vědomá snaha o provokaci a překračování hranic ale zakrývala neduhy notně bizarního programu, který se místy pohyboval pár kroků za hranou nutného.

Hlavně fakt, že na pódiu toho nebylo mnoho k vidění. Frontman, stejně jako celá kapela oděný do bílého obleku, byl spíše uměřený a koncert „jen“ odzpíval. Vlastně jediným rozptýlením bylo házení dortů a mrtvých ryb do publika a vysouvací stolička, na níž Lindemann odzpíval skladbu Knebel. Peter Tägtgren moc prostoru nedostal, v podstatě byl jen kolečkem v soukolí bezejmenné skupiny, která sloužila svému vůdci.

O repertoár se rovnoměrně postaraly skladby z obou alb a i naživo byl citelný rozdíl mezi deskami. F&M – kromě toho, že je v domovské němčině a ta Lindemannovi sedí více než angličtina, kde se zmohl jen na kolovrátkové slogany –, je podstatně barevnější, vyspělejší a výrazově sofistikovanější. Jen škoda, že zvuk, alespoň v horních patrech haly, hudbu redukoval na strojový kvapík, v němž se na mnoha místech Lindemannův charismatický projev ztrácel, a jaká skladba se vlastně hraje, se dalo odvodit jen z projekcí.

Čili – Lindemann přijel s poněkud bezduchou show postavenou na šokantních efektech. Zároveň byl ale patrný nadhled a odstup, alespoň ze strany protagonisty a jeho kapely. Těžko lze tuhle sexuálně explicitní burlesku brát vážně.