Blackbird na druhou a wunderkind

Už to tak bývá s koncerty, které jsou od počátku experimentem. Projíždíte program místních osvědčených scén a narazíte na něco jako Blackbird Blackbird, což musí být podle popisu hudební zázrak nebo minimálně všemi propagovaný wunderkind. A protože si to chcete nechat vpálit do sluchové žíly pěkně na čisto, dopředu se moc nepřipravujete a čekáte na ten řízný mix folktroniky, popu, psychedelie a hypnotických songů v kombinaci s analogovými i digitálními hrátkami. Od pohledu to znělo jako mix Bratří Orffů s M83 a možná i Dub FX, ve skutečnosti to spíš připomnělo vytuhnutí ve dvě ráno na gauči provinční diskotéky, kdy se místní DJ Těsto pokusil rozjet něco progresivnějšího.

A začalo to tak slibně. Za předkapelou Mayen se skrývá nový projekt Lukáše Mayena aka Lukáše Vydry (ex-Deaths). Ten si na podium přizval kromě sebe ještě dalšího kytaristu, automatického bubeníka a nasamplované podkresy v notebooku. A do stále ještě řídkého davu pro koncert zmenšeného sálu MeetFactory valil velmi poslouchatelný a chytlavý dream pop plný kytarových i hlasových reverbů a skvělé atmosféry. Škoda, že jednotlivé písně se (možná i vinou mechanické rytmické složky) ke konci setu trošku slévaly. I tak ale projekt potvrdil, že se o něm jako o vycházejícím objevu tuzemské scény mluví naprosto zaslouženě. Chladnější reakce publika vyhlížejícího hlavní hvězdu večera mě pak jen utvrdila, že jestli si takhle kvalitní výkon předkapely zaslouží takto chladnou odezvu, to, co bude následovat, nebude koncert, ale modlitba za současnými trendy napříč (ne)digitální hudbou…

A možná než modlitba to byl spíš náhrobek. Náhrobek všech těch hudebníků krčících se celý koncert za notebooky a djským aparátem, valících do posluchačů hudbu v nesynchronizovaných vlnách, samplujících všechno a nic, ochotných naplnit prázdnotu kolem i v nás vším, co se do ní vejde. A prázdnota se většinou vyznačuje tím, že se toho do ní vejde opravdu dost. Pejsek s kočičkou za mixákem tahají hudební vlivy a sypou je tam, nechají je projet skrz aparát a pošlou ven. Co naplat, Velká nádhera mě při třech návštěvách kina přinutila uznat, že není možné ztrácet čas věcma, co člověka nebaví. Odešel jsem po půlce, naštvaný spíš sám na sebe a s vědomím, že na koncerty naslepo na základě orgasmických popisů pořadatele nejsem ucho dostatečně otevřené a připravené. Hudební revoluce-nerevoluce, (nejen) kytary jsou pořád potřeba.